Články, fejetony, rozhovory...

Obsah:

1.  Jak poslouchat v autě pohádky (Lelky z kabelky)
2.  Jak se ženy zlobí, a co na to muži (Lelky z kabelky)
3.  Jak se dopracovat k happyendu (Lelky z kabelky)
4.  Jak prohrát životně důležitý zápas (Lelky z kabelky)
5.  Moje dcera má ráda šváby (Jak nachytat lelky)
6.  Zatím ještě neoperoval  (Receptář - Chlupáči)
7.  Nejraději odšpuntovávají lahev (Receptář - Chlupáči)
8.  Když se tučňák naštve (Týdeník Televize - Chlupáči)
9.  Pták s malým IQ (Receptář - Chlupáči)
10. Nahý poslouchá rakenrol (Receptář - Chlupáči)
11. Facebook je takový, jaký si uděláme (Pavlíček, Müller, Horáček - Xantypa)
12. Určitě o mně existují vtipy (generál Petr Pavel - Xantypa)
13. Život se dvěma srdci (Jan Kodeš - Reflex)
14. Světově unikátní Češi (Kubismus v architektuře - Xantypa)
15. Dva Kohouti na jednom hřišti (Pavel Kohout jr. a senior - Xantypa)
16. Causa Jiří Havelka (Reflex)
17. Jak přežít odpustkový film (režisér Hynek Bočan - Xantypa)
18. Chtěl jsem zůstat v emigraci (Milan Kňažko - Týdeník Televize)
19. Už se nikam neženu (Jan Hrušínský - TINA)
20. Venkov mě baví (Roman Skamene - TINA)
21. RETRO: Dávám tomu všechno (kameraman Josef Lebeda - Týdeník Televize)
22. RETRO: Olympijské manželství (Dana a Emil ZÁTOPKOVI - Týdeník Televize)
23. Chlap by měl být chlap (Marko Igonda - TINA)

 

 

1. JAK POSLOUCHAT V AUTĚ POHÁDKY

 Dnes jsem nastupoval na Karlově náměstí do autobusu a do očí mi padlo něco neobvyklého: řidič se usmíval. V Praze nebývá zvykem, aby se řidiči usmívali. Spíš spolu závodí, a přitom ještě na sebe křičí ošklivé výrazy. 

Náš řidič měl puštěný kazeťák a poslouchal pohádku. Když jsem v Holečkově ulici vystupoval,  právě vítězilo dobro nad zlem.
Možná by se mělo místo bodového systému, který stejně většina obchází, zavést povinné poslouchání pohádek. Třeba by ubylo pirátů silnic. Neumím si představit, že by se někdo choval při Zlatovlásce jako nepříčetný idiot. Co se týká mě, snažím se jako idiot nechovat. Z trabanta jsem zvyklý na bezpečnou šedesátku, tak na tom nic neměním ani v renaultu. Řízení mě vlastně obtěžuje a nevidím na něm nic zábavného. Pochopitelně jsem rád, když se můžu přemístit z bodu A do bodu B a nejsem přitom odkázaný na autobus, nebo něčí laskavost, ale to je asi tak vše.

V autoškole jsem byl jediný z žáků, kdo do té doby ještě neseděl za volantem. Když mi můj učitel řekl, abych se poprvé rozjel, byla noc, pršelo a silnice vedla do kopce. Chcíplo mi to. Poprvé, podruhé, popáté. Šlapat dvěma nohama na tři pedály, současně točit volantem, řadit a sledovat okolní provoz, mi přišlo jako úkol pro mimozemšťana.
Nakonec jsem se mimozemšťanem stal. Naučil jsem se i předpisy. Jenomže ty se od té doby tolikrát změnily, že dnes už z nich platí snad jen pravidlo pravé ruky. Nestresuje mě to. Jezdím si svou šedesátkou, nikam se necpu a ono to vždycky nějak dopadne.

Každopádně si myslím, že bychom měli s agresivitou na silnicích skoncovat, nebo se pozabíjíme. Francouzský herec Fernandel řekl: „Kdo má peníze, koupí si auto. Kdo je nemá, zemře jinak.“ Měl pravdu. 

(z knihy Lelky z kabelky, vydal Eminent)

 

2. JAK SE ŽENY ZLOBÍ (A CO NA TO MUŽI)

Ženy nečiní nic jenom jako. Všechno dělají doopravdy a naplno. Pokud mají z něčeho radost, hlasitě se smějí, prohýbají se v zádech a máchají rukama. Pokud se zlobí, je lepší jim jít z cesty.

Někdy vznikne konflikt úplně nenápadně. Nevinnou výměnou názorů. Modelová situace: žena si na cosi stěžuje, muž mlčí. Tím ji ovšem nepředstavitelně vytáčí (pokud by se zapojil do rozhovoru, vytočil by ji také). Dialog pokračuje tím, že mu klade jednu otázku za druhou a sama si na ně odpovídá. Vlastní odpovědi ji ovšem tak rozčílí, že ve finále práskne dveřmi a muž je bez večeře.

Ženy dokážou naštvat i drobnosti. Jejich hněv přichází nečekaně. Dejme si na to pozor.

Jakmile se začnou k něčemu vracet a podrobovat to rozboru, buďme ve střehu.

Hlavně nesahejme po logice. Nechme je vymluvit, ve všem jim přitakejme, s pochopením měňme výraz obličeje a uvnitř mysleme na něco příjemného. Netvařme se ale zase příliš spokojeně. To popudí.

Jestliže dojde k hádce, bývají ve výhodě muži, jež mají doma manželky druhé třetí generace, které už jsou osazené dokonalejšími čipy a tlačítko MUTE je běžnou součástí výbavy. Vyzkoušejme si tuto vymoženost nejprve na televizi. Seriálový hrdina mluví a cvak… Co říkáte? Úleva!

Pokud jsme už na ženu vyzkoušeli všechno a ona si přesto vede svou, doporučoval bych stejný postup, jako když se nám kousne počítač. Restartovat! Ona už si to uvnitř nějak přežvýká a nakonec se umoudří.
Jestliže nepomůže ani to, nezbývá než vyměnit hard disk. Když už budeme ženu osazovat novou pamětí, pamatujme na to, že na rozdíl od počítačů je výhodnější zvolit co nejmenší kapacitu. Čím méně si toho pamatuje, tím lépe. Hlavně pro nás.   

Ale zpět k manželkám druhé a třetí generace. Protože už jsou přece jen poněkud komplikované,  nebudou vědět rady. Pro ně je výhodnější repasovat manželky standardního typu. Jednak už jsou u nich zvyklí na rozmístění ovládacích prvků a na obvyklé poruchy, s nimiž si vědí bez problémů rady.

Chápu, že tlačítko MUTE je pro řadu z nás lákavé, ale prokousávat se kvůli němu mnohastránkovými manuály, už pro našince není. Nehledě na to, že se může tlačítko zaseknout a kdo nás potom pochválí?

Nemusím vám přece vysvětlovat, že nepochválený mužský je jak nepodojená koza.

(z knihy Lelky z kabelky – vydal Eminent)

 

3. JAK SE DOPRACOVAT K HAPPYENDU

 Středověk byl právě v nejlepším, panny milovaly rytíře a rytíři líté boje, v nichž se získávají ostruhy a obdiv žen.

Mezi nejobdivovanější patřil Robert Udatný. Jeho stříbrná zbroj a helmice s bílým chocholem dodávaly lesk každému turnaji. A že jich tenkrát bylo.

Nejdůležitější se konaly ve Wartburgu, Trabantu, Volkswagenu a v Audi. Nikdo je ještě nevyhrál všechny v jednom roce. Komu by se to podařilo, získal by Grand Slam, doživotní rentu a srdce krásné Brunhildy Velkoprsé. Bylo veřejným tajemstvím, že se rytíři vzájemně mrzačí jen kvůli ní. 

Brunhilda, dcera vévody z Pruchšamberku, měla spoustu nápadníků. Problém byl v tom, že už se na základní škole rozhodla vzít si jen toho, kdo jí přinese do domácnosti Grand Slam a doživotní rentu.
Její zchudlý tatík jí to zpočátku nevymlouval, ale čas plynul, z Brunhildy dorostenky se stala Brunhilda žena a čtyři nejdůležitější turnaje v roce pořád ne a ne nikdo vyhrát. Vévoda už se začínal strachovat, aby mu nezůstala na krku. A protože by se mu Robert jako zeť zamlouval, rozhodl se, že ho začne trénovat.

Během zimní přípravy jeho svěřenec uštval tři koně, proklál tři tréninkové soupeře (jejichž brnění odvezl vévoda do sběru, aby tím alespoň částečně pokryl náklady) a spolykal tři krabice odporných růžových pilulek, po nichž mu svaly v železo ztuhly. Nikdy nebyl na sezonu tak dobře připraven.

První dva turnaje zvládl Robert bez problémů. Do Volkswagenu už odjížděl jako nasazený rytíř číslo jedna. Zbývalo mu učinit poslední krok. V Audi ovšem nikdy nevyhrál. Tamní dráha mu neseděla. Na poslední chvíli ho napadlo nazout svému věrnému koni Persifalovi obutí do deště. A zatímco ostatní koně podkluzovali, Persifal po dráze tančil jak po cirkusové manéži.

A pak už následovalo jen poslední praštění dřevce, poslední chroptění soupeře a pohár pro vítěze z rukou Brunhildy Velkoprsé. Nic už nebránilo tomu, aby se Grand Slam, Robert a doživotní renta stěhovali na Pruchšamberk.

Než se sešel rok s rokem, narodila se Robertovi a Brunhildě dcerka. Dali jí jméno Robuarda Maloprsá. Vše probíhalo, jak mělo, jenomže Roberta za nějaký čas přestalo bavit jen vysedávat na zápraží hradu Pruchšamberku a tyranizovat poddané a zatoužil zase s někým zkřížit zbraně. Zašel tedy za kovářem, nechal u něj vyrobit pro Brunhildu plechové spodní prádlo a odjel do války s Turkem.

Jenomže přešlo léto, začalo opadávat listí, objevily se první vločky a Robert pořád nikde. Když uhodily přízemní mrazíky, začal Brunhildu manželův dárek studit. Zašla tedy za kovářem, jestli by jí neudělal zimní model s chlupem dovnitř. Kovář se vymlouval, že si vzal Robert klíč s sebou a kdesi cosi.
Když ale nešťastná Brunhilda vyhrnula suknici a on si všiml, že už jí začíná prádlo rezivět, zželelo se mu Velkoprsé šlechtičny, posadil ji na kovadlinu, párkrát do zámku praštil kladivem, a bylo to. Brunhilda vydechla úlevou, s vděčností skočila kováři kolem krku a na zimní model v tom fofru zapomněla. A protože byl kovář pořádný chlap, netrvalo dlouho a skamarádili se.   

Jenomže se překulila zima, jaro a léto a z války se začali vracet první bojovníci. Brunhildu to vyděsilo a požádala kováře, aby ji zase opásal. Problém byl ale v tom, že se jí každým dnem zvětšovalo břicho.

A pak se jednoho dne rozlétly dveře a v nich stál s klíčem v ruce Robert Udatný. S údivem ale zjistil, že nemá co otevřít. Už už se chystal svou manželku ztrestat, když se ozval z kolébky dětský pláč. Robert vzal nemluvně do náručí a začal se s ním mazlit. „Pojď k tátovi, ty moje maloprsý štěstí,“ žvatlal na kojence. V tu chvíli přiběhla z vedlejšího pokoje holčička a rozpřáhla ruce se slovy: „Tatínku, kdes byl tak dlouho?“

Robert si uvědomil, že byl podveden. Bleskově tasil meč, rozsekal Brunhildu na kusy a hodil je psům. Pak se vydal do kovárny.
Jelikož byl ale kovář pořádný chlap a na Pruchšamberku byla potřeba každá ruka (tím spíš, že dvě právě ohryzávali Sultán a Tyrl), posadil si ho Robert na Persifala a odvezl na hrad. A protože byl za poslední léta zvyklý spíš na muže než na ženy, netrvalo dlouho a skamarádili se.

A jestli neumřeli, žijí tam, milé děti, šťastně až dodnes. 

(z knihy Lelky z kabelky – vydal Eminent)

  

4. JAK PROHRÁT ŽIVOTNĚ DŮLEŽITÝ ZÁPAS

V pátek jsem četl v novinách, že Českou republiku čeká životně důležitý zápas s Rumunskem. Ve středověku by taková zpráva znamenala válečnou řež o bytí či nebytí národa. Dnes je pouhou připomínkou fotbalového klání. Uff.

V článku se také praví, že Rosický je nenahraditelný, jenomže není jisté, jestli bude hrát, poněvadž je zraněný. V případě potřeby nastoupí Sivok. Nechápu to. Pokud je někdo nenahraditelný, nemůže ho nahradit při vší úctě ani Sivok, natož někdo jiný. Správně by na místě Rosického měla zůstat mezera, a pokud jsou Rumuni gentlemani, měli by nastoupit také v deseti.

Nakonec se zřejmě v obavách o rumunskou férovost od mezery upustilo a Rosického nahradil Heinz. Jak se ukázalo, nebylo to nejšťastnější řešení.

Ještě pár minut před začátkem naši slibovali, že nechají na hřišti duši. Po skončení zápasu jsem se pozorně rozhlížel, ale na trávníku jsem žádnou neviděl. Ani od kola.

Fotbaloví experti se zase dušovali, že nás jako vždy zachrání typická národní vlastnost – česká vyčuranost. S odstupem musím říct, že ten den běhalo po trávníku jedenáct evidentně nevyčuraných hráčů.

Češi, Moravané a Slezané svůj zápas o život prohráli. Co asi bude následovat?! Příští den jsem si schválně přivstal. Slunce vyšlo přesně, jak mělo. V pět třicet pět. Zhruba ve stejnou dobu se rozezpívali ptáci. Jen poštolka se jako vždy flákala.

Ale pozor: lidi, jako by se dohodli, nešli do práce. Už je to tady! Pak mě došlo, že je neděle. Také v pondělí vše probíhalo kupodivu podle plánu. Pořád jsem čekal, že se něco stane. Prohráli jsme přece životně důležitý zápas!

Vše zůstalo tak, jako dřív.  Dokonce i trenér, přestože nás novináři strašili tím, že se hraje o jeho hlavu. Děsil jsem se toho, že jakmile sudí hvízdne naposledy do píšťalky, přikutálí pomezní rozhodčí na půlící čáru špalek, z útrob stadionu přijde za víření bubnů muž s rudou kápí a širočinou, trenér Brückner poklekne a – šmik. Brückner ale odešel s hlavou na tradičním místě. Mezi rameny. A dlouhé, šedivé vlasy mu jako obvykle zakrývaly límec košile.

Netvrdím, že bych mu takový osud přál, na druhou stranu – dneska už nemůžete věřit ničemu. Natož novinářům!

Co se ovšem stane, až opravdu o něco půjde? Večer ulehneme do hajan a ráno tu budou Rumuni.

U nás v Karlíně už jich pár máme. Objevili se tu po povodních. Vysedávají vyložení v oknech, hlasitě na sebe pokřikují a pouštějí na plné pecky balkánskou hudbu. Nevím, do jaké míry je za to zodpovědný pan Brückner, ale já už mám natrénováno.

(z knihy Lelky z kabelky - vydal Eminent) 

 

5. MOJE DCERA MÁ RÁDA ŠVÁBY

Neznám dítě, které by nemělo rádo zvířata. Moje Bětuška si ovšem oblíbila taková, k nimž ostatní vzhlížejí s odporem. Když byla ještě malinká, zajímala se – jako každým človíček jejího věku – o tygry, opice, slony a nosorožce. Pak jako když utne. Začalo to po jedné z našich četných návštěv zoo. „Jaké zvířátko se ti, Bětuško, líbilo nejvíc?“ zeptal jsem se jí jako obvykle. „Švábi,“ odpověděla bez váhání, „kde mám pastelky, chtěla bych si je namalovat.“ 

Pak až do večera nekreslila nic jiného než různě velké černé brouky se spoustou nožiček. „Viděls´, kolik jich tam měli, a jak byli krásný?“ vzpomínala s nadšením. „Koupíš mi nějaký, vzala bych je do školky ukázat paní učitelce.“ „Bětuško, švábi jsou hnusný a nikdo je nemá rád!“ „A proč je nikdo nemá rád?! začala natahovat. „Protože všude vlezou.“ „Ale kdybychom je měli v akvárku, nikam by nevlezli a mohla bych si s nimi hrát.“ „Na co by sis s nimi, prosím tě, hrála?“ „Na maminku a tatínka. A měli by spoustu dětí.“ 

„Toho se právě obávám. A co kdyby utekli a lezli nám po bytě?“ „Já bych na ně dala pozor. Tati, kdy zase půjdeme do zoologický?“ Šli jsme hned následující víkend. U švábů měli zavřeno. „Můžu já mít v životě nějakou radost?“ usedavě plakala Běta. Dorazili jsme k hloučku dětí. Uprostřed stál pán s plátěným pytlíkem, z něhož právě vyndával hada. „To je, děti, užovka nosatá, živí se…“ Dcera se protlačila až k němu a s vytřeštěnýma očima hltala každé slovo. „Kdo chce, může si ji pohladit,“ zakončil svůj výklad.

Nemusím ani připomínat, že snem dětí je sáhnout si na každé zvíře, ať už se jedná o lva, užovku nebo švába. Les ručiček se vztyčil k mrskajícímu plazovi. „Ten je hlaďoučkej,“ obrátila se na mě Bětka, „koupíš mi ho?“ „Švábi už se ti nelíbí?“ „Líbí, ale tenhle had je takovej srandovní.“ Nechápal jsem, co je na něm srandovního, ale spadl mi kámen ze srdce, že už nemusím shánět ošklivé brouky, kteří se rozlezou po bytě. Přišly prázdniny a s nimi prázdninové zájmy, které neměly s užovkami nic společného. Jenže prvního září se blíží a já trnu, do jaké nestvůry se zamiluje Bětuška tentokrát.

(z knihy Jak nachytat lelky - vydal Eminent)


 

6. ZATÍM JEŠTĚ NEOPEROVAL

Když si odmyslíme, že je muflon v podstatě ovce, může nám připomínat čerta. Hlavně dětem, které mívají bujnou fantazii. Ve skutečnosti je to tvor, který by se pořád pral.
Už jako čerstvě narozený beránek si hledá muflon záminku, aby mohl do svého kamaráda trknout. Nebo aspoň vrazit. Ospravedlňuje to tím, že si upevňuje postavení ve stádu. To většinou vede stará, zkušená funkcionářka, která se pozná podle klubového odznaku, bílé hlavy a zodpovědného chování. Od října do listopadu mají mufloni na programu říji. Přestože se na ni celý rok těší, probíhá u nich většinou – na rozdíl od jelenů – bez řečí a zbytečného řevu. Pokud si myslí dva samci na stejnou samici, nehádají se a řeší souboj podobně, jako hokejisté v NHL. Bodyčeky. Poodstoupí dvacet třicet kroků,
předkloní hlavy, pak se proti sobě rozběhnou a vší silou jimi do sebe drcnou. Nikdo z nich přitom neuhne. To opakují, dokud jeden z dvojice neustoupí, nebo z něj není úplný magor. Jsou to prý takové rány, že prakticky všichni samci během říje prodělají otřes mozku. Paní muflonová vše zpovzdálí pozoruje a pomocí chytrého telefonu uzavírá sázky na budoucího otce svého dítěte, aby z toho aspoň něco měla. Drtivá většina taťků totiž odmítá platit alimenty. Porod se odehrává na jaře a za necelý měsíc jsou mláďata relativně samostatná. Nejčastěji si spolu hrají na maminku a tatínka, vzájemně se honí, vyskakují do výšky všema čtyřma nožičkama současně a samečci, jak už jsem zmínil, do sebe od rána do večera vrážejí a provokují se. Muflon je společenské zvíře. Denně chodí do divadla, do kina a na koncerty vážné hudby, při nichž stojí u pódia a póguje (neustále klátí hlavou do rytmu). Zdravější je pro něj pobyt na kamenitém povrchu, o něž si může
obrušovat neustále dorůstající kopýtka. V měkké trávě mu přerůstají „nehty“, což má za následek, že kulhá, a to je na večírcích společensky nevhodné. Kulhání má povoleno jen pan prezident.
A ještě jedna zajímavost. Stádo asi čtyřiceti muflonů je už řadu let vyhledávanou atrakcí Kunratického lesa. A jelikož mají krmelec v blízkosti IKEMu, stává se, že courají v družném hovoru po areálu. Jeden starší samec navíc čas od času vnikne nepozorován dovnitř, převlékne se do bílého pláště a tváří se jako doktor Štrosmajer. Zatím prý ale ještě neoperoval. 

(vyšlo v Receptáři)

 


7. NEJRADĚJI ODŠPUNTOVÁVAJÍ LAHEV

Když řekne Maďar fajdkakas, nemíní tím nic intimního, ale tetřeva hlušce.

Nejzajímavější obdobím v životě tetřevů je tokání. Místo, kde ho provozují, nazývají nepříliš vynalézavě - tokaništěm. Tetřevi na něj přicházejí často pěšky už večer předtím. Když dorazí, s hlasitým plácáním se vznesou na silnou větev, kde pak pronikavě vržou a krkají. Není to sice slušné, jelikož tu ale jsou především kvůli zachování rodu, je jim taková prkotina šumafuk.
Následující den začíná tetřev tím, že volně svěsí křídla a pak roztáhne a zvedne ocas. To prý u nevěst zabírá. Potom přichází na řadu pukání. Pokud si ho neumíte představit, zkuste vyloudit zvuky „t-k t-k t-k“. Pukání se časem zrychluje a zrychluje, až přechází do poměrně efektního trylku. Jakmile je dotrylkováno, ozve se zvuk, připomínající odšpuntování láhve, čímž samicím naznačuje, že bude zaručeně důvod k oslavám. Poslední fáze, napodobující (poněkud nevhodně) broušení kosy, trvá naštěstí jen tři až pět vteřin a během nich je tetřev téměř hluchý. Zavře totiž slastně oči, zvrátí hlavu dozadu a zvukovody mu přitom ucpou tělíska, která ho chrání před ultrazvukovými tóny, jež sám vydává. Celou píseň o čtyřech slokách pak ještě pro velký úspěch několikrát zopakuje.
Tetřeví senioři dělají ve svém představení zkušeně přestávky a z větve přitom stačí bedlivě sledovat, jsou-li už pod stromem slepice, aby se nenamáhali zbytečně.

Jakmile nevěsty ženichovi odpoví slovy: „gok – gok“, která by se dala volně přeložit, jako: „Dělej, vole!“ slétne tetřev mezi ně a zkontroluje jim zdravotní a očkovací průkazy. Poté se začne před nimi natřásat, tančit a jukat tu ze země, tu z pařezu, tu z větve.
Jeho exhibici neponechají bez povšimnutí ostatní samci, kteří se na něj vrhnou, tlučou ho křídly a potupně mu vyškubávají peří. Jestliže ho rozhodčí přesto vyhlásí vítězem, obchází tetřev vítězoslavně své konkurenty, a přitom je častuje sprostými slovy. Když mu zbude přece jen trochu sil, nechá se přesvědčit slepicemi, které se ještě nerozutekly, aby splnil svou otcovskou povinnost. Ty pak pro jistotu pokračují užít si ještě na jiné tokaniště s jiným oškubaným samcem. Za nimi se tam táhnou i neúspěšní kohouti, kteří věří, že tentokrát to snad, proboha, vyjde.

Když se vylíhnou mláďata, jsou v prvních dnech náchylná k promoknutí a prochladnutí, takže je halí maminka do pláštěnek a péřových bund, které jsou v té době ve slevě. Za deset dní už jsou schopna miminka létat.
Tetřev hlušec je dnes bohužel na vyhynutí. O to cennější bylo, když ho ornitologové zvolili Ptákem roku 2012. Jakmile se to dozvěděl, plakal prý dojetím a už během předávání ceny předváděl pořád dokola třetí sloku své oblíbené písničky, končící odšpuntováním lahve. Večer pak bylo spatřeno několik ptáků, jak se po zavírací hodině motá cestou k lesu. Budiž jim to přáno.

(vyšlo v Receptáři)


 

8. KDYŽ SE TUČŇÁK NAŠTVE

Tučňáky mají rády hlavně děti, protože se kolébají ze strany na stranu. Stejně jako ony, když se učí chodit,

Legrační chůzi způsobuje skutečnost, že tučňákům trčí nohy z těla jinde, než jsme u ptáků zvyklí. Tučňák má velmi složitou anatomii těla, které připomíná torpédo, poháněné krátkými křidélky. Kdyby to věděl, nejspíš by mu to vrtalo hlavou. Naštěstí mu to dodnes nikdo neprozradil.
Co už ale za ta léta postřehl, je fakt, že ačkoli se počítá mezi ptáky, neumí létat. Myslím, že ho to mrzí.
Až na jeden druh žijí tučňáci na jižní polokouli - většinou v oblastech chladných mořských proudů. Aby se ustavičně neklepali zimou, jsou obdařeni silnou vrstvou podkožního tuku (tvořícího až třetinu jejich váhy), navíc jsou rovnoměrně porostlí hustým peřím, které si ustavičně pečlivě promašťují. Pelichají vždy najednou a za čtrnáct dnů jim peří zase doroste. Než se tak stane, hladoví a jen nehnutě stojí s pohledem upřeným před sebe. Aby šetřili energii, nedívají se radši ani do dálky. Jinak jsou společenští a žijí v koloniích.
O tučňácích se říká, že jsou monogamní, ale není to tak úplně pravda. Samci na břeh vyplouvají vždy o něco dříve než samice a stavějí hnízda. Obvykle každý rok na stejném místě. Tam také probíhají námluvy. Jelikož jejich dámy přijíždějí postupně a nějaký čas jim to trvá (víte, co všechno musejí zařídit? Koupit kartáč na vyčesávání peří, nové šminky, zajít na pedikúru, na gyndu), může se stát, že netrpělivý samec podlehne svodům nějaké nezadané krasavice. Většinou to ovšem končí tak, že když konečně dorazí jeho paní, profackuje ho a ji odežene. Nezkušená mladice si zpravidla beze slov sbalí fidlátka a ustoupí. 
V době, kdy samice plují k pobřeží, samci troubí, natahují zobáky a pleskají křídly o sebe, aby manželku (i sebe) přesvědčili, že se na ni těší. Když se pár konečně potká, vzájemně se uklánějí, třou se hlavami, těly i zobáky a mazlí se. Některé druhy podnikají společné procházky a drží se přitom za „ruce“.
Při páření samec naskočí samici na záda. Vlastní akt ale trvá jen několik sekund, protože je to dost nestabilní poloha a on většinou za chvilku spadne. Tohle "cvičení" se opakuje několik hodin. K rituálu také patří, že si těsně poté, co si užili, oba dlouho vzájemně čistí peří. Sezení na vejcích trvá měsíc až dva a rodiče se při něm střídají. Během prvních dnů života je mládě velmi zranitelné a nemá schopnost si regulovat teplotu těla, takže tráví čas tisknutím k rodičům. Když už to umí a trochu povyroste, šoupnou ho do „školky“. Tam často žebrá o jídlo i po jiných rodičích. Ti ovšem svého potomka poznají a cizí ptáky zásadně nekrmí.
Ačkoli to tak na první pohled nevypadá, tučňáci se umějí i zlobit. Poznáte to podle toho, když se na vás začnou dívat střídavě pravým a levým okem. Některé druhy umí očima i zlověstně poulit. V další fázi tučňák natahuje krk a k tomu syčí, bručí nebo křičí. Pokud sok nereaguje ani na tyto signály, naštvaný pták otevře zobák, roztáhne křídla a zaútočí. Takové střety jsou běžné zejména v početných koloniích. 
Ale k příjemnějším činnostem. Zajímavý je u tučňáků spánek. Na souši si při něm buď klasicky zastrkávají zobák pod křídlo, nebo odpočívají na břiše. V této poloze chrupají i na vodě a nechávají se přitom unášet vlnami. Aby se neutopili, kontrolují se vzájemně pravidelným pištěním. Tak hezké sny.

(vyšlo v Týdeníku Televize) 

 

 

9. PTÁK S MALÝM IQ 

O tom, že je slepice poněkud mdlého rozumu, už psala Betty MacDonaldová v knize Vejce a já. Měla pravdu.


Že by byla slípka zrovna domácí mazel, to se říct nedá, což je ovšem na pováženou, když si uvědomíme, že už žije více než pět tisíc let po našem boku. Za tu dobu se to mohla naučit. Neumí si prostě vážit dobrého bydla. Natož bidýlka. Na dvorku je hlučná (jakmile snese vejce, hned to musí každému vyslepičit), všude se nám plete pod nohama, všechno rozhrabe a nenaučila se po sobě uklízet, takže pokud za ní nechodíme celý den se smetákem a lopatkou, nanosíme si všechno do sednice.

A mohl bych pokračovat. Slepice jsou nevděčné a neukázněné. Celý den jim podstrojujeme, a zrovna, když mají jít na kutě, najde se jedna, která si vzpomene, že je pták a schválně bude nocovat na stromě. V horším případě přeletí plot rovnou na ulici, tam pak před námi zběsile kličkuje, a pakliže ji (nebo nás) nepřejede auto, ztrestá nás ve finále zobákem. Mezitím se její družky rozutečou a můžeme je začít přemlouvat znova.

Ale abych jim nekřivdil: polovinu potravy si umějí opatřit samy, a dokud je to nepřestane bavit, pilně snášejí vejce. Navíc, když se s nimi setkáme v polívce nebo na smetaně, dokážeme jim odpustit všechny neplechy.
Jestliže jsme se rozhodli stát chovateli, bez kohouta se neobejdeme. S tím se smiřme. Ale nepřetěžujme ho. Pamatujme, že víc než jedenáct favoritek nezvládne.
Slépka, jak říkají Moravané, si kohoutovy náklonnosti umí vážit. Kohoutovi je to ovšem jedno a bezprostředně po splnění svého dějinného poslání se přestává o slepici zajímat. Stejnou „náklonnost“ chová později i ke svým roztomilým žlutým kuřátkům. Nejen, že je nevodí do školky, dokonce se k nim ani nehlásí, což není výchovné, stejně jako jeho známá přelétavost. Takže na dvorek bych své potomky radši nebral.
Než si opatříme kura domácího, jak se jim vznešeně říká, uvědomme si, že vyžaduje stejnou péči, jako jiné domácí zvíře. A možná bychom si měli přečíst alespoň úryvek z knihy Vejce a já, v níž Betty MacDonaldová říká: „Láska k chovatelství je jedna z odrůd masochismu, zcela totožná s mlácením se kladivem do hlavy, protože je tak příjemné, když přestanete.“ Tak hodně trpělivosti.

(vyšlo v Receptáři) 


 

10. NAHÝ POSLOUCHÁ RAKENROL

Jako kluk jsem chytával v potůčku raky. Jen tak do ruky. Občas se mi do ní zakousli klepety. Já se do nich zakousl, až když mi je babička uvařila. Vlastně jen jednoho. Ostatních mi bylo líto.


Raci jsou svéhlavá stvoření. Alespoň ti naši. Jakmile se jim zdá voda, v níž bydlí, špinavá, klidně si natruc pojdou. To raci z Ameriky a z Východu takhle útlocitní nejsou a naše původní druhy - říčního a kamenáče – odtud pomalu vytlačují. Hanba.
Jako první nás u raka upoutají již zmíněná klepeta, jimiž si cpou do pusy jídlo anebo jimi v případě nebezpečí šermují nepříteli před obličejem, což by ho mělo vyděsit. Rak má pět párů nohou a klepeta jsou první z nich. Ostatní čtyři mu slouží k chůzi. Klepeta by mohl, kdyby chtěl, používat také ke šťourání v nose. Jenomže žádný nemá. K čichání má uzpůsobena kratší tykadla. Delšími osahává předměty a paní rakovou, navíc v nich má uloženou vodováhu, aby s sebou nesekl. Hlavu a hruď má srostlou. Zbytek těla tvoří zadeček. Nevím, jestli se mu kvůli tomu některá zvířata vysmívají, ale dost poťouchle se tváří žáby.
Oči má rak umístěné na pohyblivých stopkách, takže vidí leccos. Dokonce i trávu růst (samozřejmě ve vodě). Pokud o oči nějakou neopatrností přijde, dorostou mu, považte, nové. Co by za to husitský vojevůdce Jan Žižka dal.
Na konci zadečku má rak (nikoli Žižka) ústrojí, díky němuž se umí pohybovat dozadu. Jestliže ho něco vyleká, plácne ocasem o dno, automaticky se mu rozsvítí couvačky a zařadí zpátečka. Zažitá představa, že nic jiného nedělá, než chodí dozadu, je však mylná. Za prvé dozadu nechodí, ale plave a za druhé se nejčastěji sune dopředu. A umí to i do stran, heč. Jako strýček krab.

Rak je samotář a můžeme ho potkat hlavně v noci, kdy loví vodní rostliny a živočichy. Ke sblížení s paní rakovou dochází na podzim, kdy si samička lehne na bok nebo na záda a samec jí nalepí zespoda vteřinovým lepidlem bílou hmotu, obsahující jeho DNA. Ona pak naklade na vnitřní část ocasu až sto padesát oplodněných vajíček, které pak s sebou všude nosí a chlubí se jimi. V létě se z nich vylíhnou malí, roztomilí ráčci. 

Než se dětičky rozkoukají, zdržují se poblíž maminky a než vyrostou, několikrát do roka si převléknou kabát. Dospělí to dělají pouze jednou za život. Aby se neřeklo. Uvnitř těla si rak schovává pro tuto příležitost zásobu vápna, z něhož si pak upatlá nový krunýř. Než mu doroste, je nahý a nevychází z domu. Zaleze si někam pod kámen, nasadí sluchátka a poslouchá rakenrol, což je rokenrol, pouštěný pozpátku.
A ještě jedna zajímavost. Samci australských říčních raků jsou prý takoví rváči, že je vědci z univerzity v Melbourne podrobili dlouhodobému zkoumání. Došli k nečekanému poznání. Zjistili, že pokud svému soupeři podlehnou, zapamatují si jeho ksicht. Takže si na ně dejte pozor. Na raky a pro jistotu i na vědce.

(vyšlo v Receptáři)

 

 

11. FACEBOOK JE TAKOVEJ, JAKEJ SI HO UDĚLÁME

Richard Müller, Michal Horáček, Michal Pavlíček. Spojení tří výjimečných osobností populární hudby přineslo (pro mě) vcelku očekávaný výsledek. Jejich album SOCIÁLNÍ SÍŤ je skvělé. V rozhovoru jsme si tykali, protože se známe od 80. let, navíc jsem s Michalem Horáčkem vytvořil, pokud se nepletu, pět písní. 

 

Richarde, dočetl jsem se, že projekt byl tvým nápadem…

RM: Při rozhovorech, které jsme dnes absolvovali, jsem ze slov pana Horáčka (Müller si vykal jak s ním, tak s Pavlíčkem) pochopil, že to byl můj nápad (všeobecný smích) a velmi rád s tímto konstatováním souhlasím.

MP: Těší mě, že jsem se stal součástí tohoto tria. Byla to milá a svým způsobem dobrodružná práce, protože jsem Richarda do té doby osobně neznal. Je zvláštní, strefovat se do emocí a pocitů někoho, s kým ses ještě nepotkal. S Michalem se naopak znám dlouhá léta a jeho nádherné verše mě tak omámily, že z nich vzešla tahle muzika.

Michal se ale vyjadřoval na facebooku, že ti to trvalo dlouho…

MP: Složenou jsem ji měl poměrně rychle…

MH: Já to vysvětlím. Vždycky je nejlepší, když text skladatele inspiruje okamžitě a hudba z něj vyvře, jako z vulkánu. Jenže pak nastává druhá práce, která je sice také tvůrčí, ale současně řemeslná: jak se postavit k určitému typu interpreta. Každý z nich má své silné i slabé stránky, a důležité je, zdůraznit ty silné, což se Michalovi podařilo. Opět tedy lze prohlásit: Richardovi repertoár sedí. U některých titulů si dokonce neumím představit, že by je zpíval někdo jiný.

A jak to tedy bylo s genezí alba?
MH: Richard měl nápad udělat spolu desku. Společné album nám vyšlo před patnácti lety (RICHARD MÜLLER - ZPĚV, MICHAL HORÁČEK - SLOVA) a objevily se na něm písně, které máme dodnes rádi. Kdybych měl vybírat mezi svými nejoblíbenějšími věcmi, určitě by mezi nimi byly SRDCE JAKO KNÍŽE ROHAN a BAROKO, které tam obě jsou. Takže když za mnou Richard přijde a řekne, že by se mnou něco rád udělal, tak o tom nespekuluju. A pak ho napadl Michal Pavlíček. Já jsem zase vymyslel, že to tématicky zaostříme na sociální sítě. Jenže jsme to spíš rozostřili, protože Richard Müller nevypráví o svých životních postojích, ale stává se lidmi, kteří se objevují na facebooku. Nejen pozitivními, kteří vykládají, jak se právě zamilovali, eventuálně s někým rozešli - i to je lidské -, ale také těmi, kteří komentují věci kolem nás často nekultivovaně, s frustrací a vztekem. Proto tam najdeš píseň V KYSELÝ PRDELI, kterou bych normálně asi nenapsal, protože neobsahuje moje vyjádření.

V písni PROTO JSEM NEŠEL ZVONIT KLÍČI se dokonce objevuje rým klíči - pí…

MH: Takový slova nemám ve svém slovníku a nikdy bych si nepomyslel, že je použiju. Bylo to dáno, jak už jsem říkal, tématem sociálních sítí, v němž zobrazujeme lidi, kteří se na nich objevujou. I s jejich slovníkem. To vyžadovalo výjimečnou osobnost, jednak skladatelskou - dvanáct osmadvacetiřádkových textů zhudebnit každý jinak, není sranda – a samozřejmě interpretační. Druhá sociální síť, ta menší, jak se ukázalo, byla mezi námi. To není jen tak, aby se tři lidi naladili na stejnou vlnu a deska vůbec mohla vzniknout.    

Někde jsi to, Richarde, komentoval tak, že při realizaci alba „došlo na všechny druhy peripetií“.

RM: Asi jsem narážel na naše rozličné osobnosti…

MH: … ale i na to, že fáze realizace přešla výhradně na Michala Pavlíčka, který ji měl v ruce jako producent. Navíc Richard nebydlí v Česku, ale v jiné zemi a umělecký výkon od něj vyžadoval specifické naladění. Musel se při natáčení cítit fajn, a to se nedá objednat, nebo vyvzdorovat nějakým cvičením. To prostě přijde, anebo nepřijde. Nemá cenu si na něco hrát – interpret sem jel až z Bratislavy a někdy se zkrátka zdálo, že nálada písně nebyla správná, tak jsme si řekli: „Tuhle věc zkusíme jindy.“ Takže si to Richard takhle odpracoval. Nikdy nevíte, jak to dopadne. Zpěv není tovární výrobek. V tom jsou ty zmiňovaný peripetie, že někdy to funguje hned, samo, a jindy se to musí hledat, nebo dokonce říct: „Příště.“

Richarde, připadalo ti některé z témat obtížnější než ostatní?

RM: Texty Michala Horáčka mě pokaždé překvapí a svým způsobem fascinují. Mým hlavním úkolem bylo, jak sám řekl, vtělit se do různých osob. To mi problém nedělalo, protože jsem vždy otevřený podnětům zvenčí. V případě pana Pavlíčka jsem byl rád, že se něco takového uskutečnilo, protože jsme se neznali, a když jsem za ním přišel a navrhl mu: „Pojďme udělat desku,“ tvářil se, jako že: „Proč desku?“, ale to už jsem ve svém profesním životě zažil několikrát, že jsem oslovil někoho, s kým jsme se neznali a pak jsem s ním založil kapelu (všeobecný smích). Každopádně když tu desku poslouchám, tak slyším nového Müllera a za to jsem oběma Michalům velmi zavázaný.

Díky Michalu Pavlíčkovi jsi získal polohu rockového šansoniéra. To tě asi neuráží, viď?

RM: Neuráží. Ještě, aby mi za to někdo dobře zaplatil (všeobecný smích).

MP: Nemyslím si, že je to rockový šanson, jsou tam i jemnější polohy. Na druhou stranu, rockový šanson tady ještě nebyl, tak proč ne (smích)?!

MH: Tohle Michal nemůže posoudit (smích). Já jsem strávil třicet let v šansonu, kde když měly zaznít bicí, tak se Hapka osypal. Pro Michala, jako rockera, to samozřejmě není deska, jaký dělal s Pražským výběrem, ale protože má v sobě tohle východisko a je to ta krevní skupina, tak pro mě, který je odchovaný šansonem, to má rockovou energii, která nikdy v Hapkovi nebyla. Je to jiná deska. Senzační. A to Michal neví (smích).

Mně se třeba líbí vyústění písničky NA OBRATNÍKU BOLŠEVIKA, kdy se balada na konci změní v pochod a zpěv ala Alexandrovci…

MP: Některý písničky člověk tlačí prvoplánově podle významu textu a jiný zase vznikají lehkým máchnutím pera, protože nálada básně je daná a člověk ji jenom obarví. To byl případ i týhle věci, kdy se to přímo nabízelo a vyšlo to, protože někdy, když člověk příliš tlačí na pilu, se to nepodaří.
A ještě něco musím říct. Obdivuju, jak se Richard zhostil frázování. Když skládáš hudbu na tak složitý básně, tak z toho zákonitě vznikne i komplikovanější hudební frázování, ale Richard ho za pomoci svýho charizmatickýho výrazu zvládl úžasně.

S Michalem Horáčkem jsme na facebooku sociální „přátelé“. Tebe si, Richarde, na něm neumím představit…

RM: Já nemám ani počítač. Zato mám kolem sebe lidi, kteří se těmto vymoženostem věnují, takže to, co se mám dozvědět, se dozvím. Co se týká technického pokroku, skončil jsem u mobilu.

Jak jsi na tom ty, Michale Pavlíčku?  
MP: Já jsem něco mezi Michalem a Richardem. Z hlediska významu ten fenomén akceptuju, internet je denní součástí mého chleba, ale nejsem úplně otevřenej komunikaci na facebooku.

MH: Facebook je takovej, jakej si ho uděláme. Já ho používám a jakkoli to s sebou přináší i různá nebezpečí, tak mi to víc dává. Setkal jsem se tam – i když jen virtuálně – s lidmi vtipnými a zábavnými, který mě někdy upozorní na něco, na co bych sám nepřišel, takže je to pro mě určitá hodnota. Samozřejmě se dá na sociálních sítích šířit i nenávist, frustrace, ošklivá čeština, ale za to facebook nemůže.

Byl bys, Richarde, schopný různých konfrontací, které se tam objevují?

RM: Osobně se přiznám, že mi práce s internetem a na sociální síti chybí a jen čekám, kdy získá takové rozměry, že se do toho pustím. Na co ses vlastně ptal?

Víte někdo, na co jsem se ptal?

MH: (smích) Na diskuze na facebooku.

RM: Diskuzím se zatím podvědomě vyhýbám, ale opakuju, rád bych se na tuto komunikační rovinu dostal, protože jsem člověk, který není nijak zvlášť k dispozici mediálnímu světu a neúčastní se ani různých akcí. Umím si ovšem představit, že kdybych s někým pomocí počítače komunikoval, že by mě to v každém případě obohatilo.

Co si od vaší desky, kromě finanční odměny, slibujete?

MH: Dělat desku kvůli hmotným statkům, je nesmysl. Cédéčka dnes na zbohatnutí nejsou. Člověk je rád, když se vůbec zaplatí jejich natočení. Ziskem, který nám z toho kyne, je, že jsme spolu mohli dělat. Že jsme se potkali a vyzkoušeli si neznámou spolupráci. Že se to vůbec dělo. V téhle fázi už ale není v naší moci cokoli ovlivnit. Dá se říct jediné: „Děj se vůle boží.“

 

Richard Müller
Narodil se 6. 9. 1961 v Hlohovci. Absolvoval dramaturgii a scenáristiku na VŠMU v Bratislavě. Jeho prvním hitem byla píseň PO SCHODOCH. Kromě desek, které vydal na Slovensku, nazpíval už v roce 1988 dvě písně na Horáčkovo a Hapkovo LP V PENZIONU SVĚT (ROZEZNÁVÁM, ŠTĚSTÍ JE KRÁSNÁ VĚC), v roce 2000 RICHARD MÜLLER - ZPĚV, MICHAL HORÁČEK - SLOVA. 

Michal Horáček
Narodil se 23. 7. 1952 v Praze. Absolvent FHS UK. V roce 1984 začal spolupracovat s Petrem Hapkou, z čehož vznikly desky POTMĚŠILÝ HOST, V PENZIONU SVĚT, CITOVÁ INVESTICE, MOHLO BY TU BÝT I LÍP, STRAŽCE PRAMENE, KUDYKAM. Kromě projektů s Hapkou má na svém kontě album RICHARD MÜLLER – ZPĚV/ MICHAL HORÁČEK – SLOVA, TAK TO CHODÍ, OHROŽENÝ DRUH, SEGRADO, SOCIÁLNÍ SÍŤ.

 
Michal Pavlíček
Narodil se 14. 2. 1956 v Praze. Absolvoval FAMU. Nejznámější je jeho interpretační i skladatelské období ve skupinách Pražský výběr, Stromboli a BSP. Skládá také scénickou (několikrát byl nominován na Cenu Alfréda Radoka) a filmovou hudbu (PROČ?, ODCHÁZENÍ, seriál BBC MERLIN, nominace na cenu města Birminghamu za filmovou hudbu ke SCARLET PIMPERNEL atd.), muzikály (EXCALIBUR, OBRAZ DORIANA GRAYE, DÁMA S KAMÉLIEMI), balety atd.

(vyšlo v Xantypě)

 

 

12. URČITĚ O MNĚ EXISTUJÍ VTIPY

Žádný český vojevůdce to nedotáhl tak daleko, jako generál Petr Pavel, předseda vojenského výboru NATO. Dokonce ani Jan Žižka z Trocnova, na jehož vojenském gymnáziu studoval. Představoval jsem si přísného velitele, ale setkal jsem se s milým, inteligentním člověkem, který se rád směje, žádnou otázku nehodnotí, jako dobrou, nebo špatnou, ani se z odpovědi nevyzouvá slovy: No comment.

 

Pane generále, hrál jste si jako dítě na vojáky?

Já jsem měl vojáka doma, tátu, takže jsem spíš sportoval. V létě jsem hrál fotbal a v zimě jsem jezdil na bobech, které představovaly staré brusle, přidělané na dřevěnou desku.

Fungovalo to v rodině vojáka podobně, jako ve filmu PELÍŠKY? Měli jste doma nástěnku s rozpisem služeb?

(dlouhý smích) Neměli. Mimochodem, PELÍŠKY mám moc rád a tahle scéna je úžasná. U nás to bylo spíš tak, že jsem tátu neviděl, protože byl buď v práci, nebo na cvičení, eventuálně na služební cestě, případně později ve škole. Mít doma vojáka pro mě znamenalo, mít víkendového tátu.

Na co si s vámi hrál?

Když už byl doma, tak si nás hodně užíval, takže jsme mnohokrát vyrazili na celodenní túru, případně na nějaký hrad nebo zámek. A přitom uměl spojit školu s hrou. Vždycky v pátek jsem mu řekl, co všechno jsme probírali ve škole, on si udělal na pár papírků poznámky do kapsy a potom, zatím, co jsme sbírali houby, se mě zeptal na něco z matiky, dějepisu, zeměpisu, a když viděl, že mi to nejde, vyslal mě na chvilku lézt po stromech, aby mi to líp myslelo. Z víkendů jsem měl vždycky velice dobrý dojem, protože do toho nenápadného učení táta přidal víc, než bylo v knížkách a zároveň mě to bavilo.

Váš tatínek byl zpravodajec, takže jste měl doma Jamese Bonda…

Táta nebyl ten druh zpravodajce, jako Bond (úsměv). On dělal v oddělení, které se dnes nazývá elektronický průzkum. Šlo o předchůdce dnešního radiolokátoru Věra, kterou vyrábí ERA Pardubice, což byly Tamara a Ramona a sloužily k zachycování elektronických signálů.

Každopádně vás ale nasměroval k výuce cizích jazyků…
K cizím jazykům jsem měl náklonnost určitě díky němu. Nejdřív jsem začal s němčinou, a protože jsem jako kluk v mnohém tátu kopíroval, nosil jsem po kapsách štítky s německými slovíčkya gramatikou. Pak mě to na gymnáziu přitáhlo k angličtině, ale té jsem se věnoval víceméně sám. U útvaru v Prostějově jsem měl možnost udělat si oficiálně zkoušku na akademii v Brně a tam jsem pokračoval i s francouzštinou. Současně jsme všichni povinně museli zvládnout základy ruštiny.

Papírky se slovíčky se prý stávaly terčem posměchu spolužáků?

Na jednu stranu se mi smáli, na druhou stranu z toho ale vždycky těžili, protože podobným způsobem, jak jsem si vypisoval slovíčka, jsem přistupoval k psaní poznámek ve škole. Vzniklo to z lenosti, protože se mi nechtělo se doma učit a ztrácet tím čas a snažil jsem se pochytit ve škole maximum. Na vejšce se mi hodilo, jak jsem si vedl sešity, včetně barevného podtrhávání a rámečků, protože když přišlo zkouškové období, museli kluci shánět skripta, kdežto já jsem měl sešit, kde bylo úplně všechno, takže byli rádi, když si ho mohli půjčit. 

Kdy jste se rozhodl stát výsadkářem?

Ještě na gymnáziu a musel jsem požádat rodiče, aby mi podepsali papír, že vůbec můžu skákat, protože mi bylo teprve čtrnáct. A protože mě to chytlo, věnoval jsem se tomu i dál.

Před časem jste řekl: „Podmínkou, abych mohl dělat, co jsem chtěl dělat, byla ‚červená knížka‘… Alternativou bylo, nebýt u výsadkářů, a tím pro mě u armády, a to jsem nechtěl“…

Na vysoké škole ve Vyškově jsem se dostal do průzkumné čety. V ročníku nás bylo čtyři sta a dostat se z těch čtyř set lidí do dvaadvacetičlenné čety jsem považoval za úspěch. S mým kamarádem jsme se navíc hecovali, kdo vystuduje s čistým štítem a s výjimkou prvního semestru, kdy jsem měl jednu dvojku, jsem prošel celý zbytek studia s červeným diplomem. Ale to nebyla ta ‚červená knížka‘ (smích), ačkoli jsem automaticky předpokládal, že tohle mi bude stačit k tomu, abych se dostal do tehdejší vojenské špičky, k útvaru do Prostějova. Můj vedoucí učitel, kterému byl v osmašedesátém roce zastaven postup, protože se nevyjádřil v souladu s tehdejší oficiální linií, za mnou ovšem tři měsíce před státnicí přišel a řekl: „Byla by velká škoda, abys do Prostějova nešel, protože na to máš. Chybí ti jediné – kandidátská knížka.“ - „To mi říkáte vy?“ odpověděl jsem a on povídal: „Pokud nebudeš mít tohle, tak se tam s největší pravděpodobností nedostaneš.“ Tak jsem o tom přemýšlel a neviděl v tom tak velký rozdíl, protože, ať už jsem jí měl, nebo neměl, choval jsem se pořád stejně. Byl to pro mě jen formální počin, který mě stál každý měsíc nějaký peníz na známku, a tím to končilo.

V roce 1989 jste dostal nabídku, stát se zpravodajcem, jako váš otec…
Původně to bylo trochu jiné zpravodajství. Existovaly dvě složky: jedna zakrytá, která kontrolovala, co se děje uvnitř (Vojenská kontrarozvědná služba) - to byla taková vojenská obdoba StB, zatímco já jsem byl nasměrovaný na externí zakryté zpravodajství. Všechny zpravodajské služby mají svoje lidi v zájmových oblastech. Někteří lidi jsou tam v oficiální funkci, jiní pod nějakým krytím. A tam jsem směřoval já. Prošel jsem náročným výběrem, pak jsem nastoupil na postgraduální studium a osmdesátý devátý rok mě zastihl přibližně v jeho polovině.

Jak jste prožíval situaci, kdy se z nepřátel stali spojenci?

Na politické úrovni se samozřejmě hovořilo o imperialistickém třídním nepříteli, ale my jsme to brali jinak. Jako voják proti vojákovi. My děláme svoji práci, a vy taky. V historii se mnohokrát stalo, že vojáci znepřátelených stran měli vůči sobě mnohem větší respekt, než vůči jiným složkám vlastního státu. Když jsem později sloužil v Prostějově jako velitel útvaru, pozval jsem v rámci navazování styků se zahraničními partnery jednu skupinu amerických Navy Seals, kteří jsou v rámci speciálních jednotek považováni za možná úplně nejlepší na světě.

Vytahovali se na vás?

Vůbec ne, ale samozřejmě očekávali, že jedou někam do buše. Po desetidenním cvičení se mi jejich velitel přiznal: „My jsme sem jeli s tím, že vás něco naučíme a zase pojedeme domů. Ale když jsme viděli, jaké máte vybavení, tak přestože je jiné, než naše, museli jsme uznat, že naprosto pokrývá škálu toho, co speciální síly potřebují. A když jsme pak s vámi měli možnost cvičit, zjistili jsme, že nejste v ničem horší, než my. Jediné, co vám chybí, je technické zázemí, ale na druhou stranu bychom se s vámi nebáli jít do společné akce.“ A uplynulo pár let a naši kluci opravdu společně s americkými speciálními silami bojovali v Afghánistánu a jinde a vůbec se neztratili. Největším uznáním vojáka vojákovi je, když si od něho nechá krýt záda. Mnohokrát se našim stalo, že v boji, když bylo nejhůře, se na nás Američani spolehli, protože věděli, že tam budeme, dokud budeme dýchat.

Svoji statečnost jste prokázal už v jednotkách UNPROFOR, když jste osvobodil francouzské kolegy a sami jste se stali rukojmím Srbů, kteří vás použili jako ‚živé štíty‘…
Působili jsme na srbské základně v Benkovaci. Situace byla napjatá, takže jsem se jim nedivil. Dokonce jsem se na ně ani nezlobil, když nás použili jako živý štít, i když se to nedělá. Postupně jsme se z neutrální složky stali rukojmím, protože Srbové, jak narůstaly jejich emoce, nás začali považovat za složku znepřátelenou, v lepším případě lhostejnou k jejich problémům. Chovali se k nám s větší agresivitou, a když jsme přijeli blíž k frontě, kde byli pod větším tlakem, vyústilo to v situaci, že nás použili, jako živý štít. Měli jsme štěstí. Obzvlášť dělostřelecká palba byla nepříjemná, protože Chorvaté, kteří z druhé strany stříleli, nevěděli, že tam jsme, a kromě nás i Francouzi. Takže bylo potřeba jim dát nějak najevo, aby přestali. Tehdy se mi hodilo, že jsem mluvil francouzsky, protože styčný důstojník chorvatské brigády byl Francouz, a když se mi s ním podařilo radiostanicí spojit, mohl jsem mu dát naše souřadnice, aby přestali střílet a umožnili nám odtud vypadnout.

V tu chvíli asi člověk jedná tak, jak je naučený…

Voják je cvičen k tomu, aby splnil úkol za cenu co nejmenších ztrát, takže veškeré uvažování v takové situaci zredukuje na dvě věci: splnit úkol a umožnit svým lidem přežít.

Přemýšlíte také o ztrátách nepřítele?

V armádách západních zemí není cílem za každou cenu pozabíjet co nejvíc nepřátel, jak to je ve videohrách.

Po roce 1989 jste byl poslán na stáž do Washingtonu, takže jste v letadle vyplňoval papír, kde byla třeba otázka: „Jste členem komunistické strany, nebo jiné teroristické organizace?“

(smích) I dnes mě pobaví, když čtu: „Přijíždíte do USA s úmyslem spáchat teroristický čin?“ a říkám si, kdo asi napíše: „Ano“.

Přemýšlel jste někdy o tom, proč se vám dostalo té cti, vystoupat ve vojenské hierarchii úplně nejvýš, kam to jde? Hrála v tom roli i vaše znalost prostředí bývalých armád Varšavské smlouvy, nebo že jste konsensuální povaha a neděláte si nepřátele?

Myslím, že jsem si udělal spoustu nepřátel. Nejen ze závistivců, ale i tím, že jsem kolikrát trval na tom, co jsem považoval za správné a nebylo to vždycky v souladu s tím, co chtěli moji nadřízení. Nemůžu říct, že bych byl pro všechny nekonfliktní. Někteří z nich asi byli rádi, že se mě zbavili (úsměv).

Můžete si vyjít ve své vysoké funkci sám na Václavák?

Můžu. Naštěstí nejsem vězněm své ochranky, na druhou stranu se jim nesnažím komplikovat práci. Oni mají za úkol mě chránit, ale já samozřejmě můžu říct: ‚Hele, teď chci jít sám,‘ a oni to respektují. Na druhou stranu podstupují riziko, protože zodpovídají za to, že se mi nic nestane. Takže kdekoli to jen trochu jde, hledáme cesty, aby ta ochrana nebyla příliš omezující, ale abych jim zároveň umožnil dělat jejich práci. Bohužel mám kolem sebe ochranu po drtivou většinu času.

Jezdíte často do Čech?

Manželku mám v Bruselu, děti i naši rodiče jsou tady, takže se sem snažíme jezdit, jak jen to jde. Někdy to vyjde jednou za měsíc, jindy za dva.

Co budete dělat po roce 2018, až přestanete být předsedou vojenského výboru NATO?

Tak daleko neuvažuju, protože mě současná funkce natolik zaměstnává, že nemám čas myslet na to, co bude za dva roky. Ale určitě si vezmu pár měsíců volno, protože po šesti letech, kdy jsem byl náčelníkem generálního štábu AČR a teď jsem předsedou vojenského výboru NATO, uvítám období, kdy nebudu mít kolem sebe ochranku, budu sám řídit auto, chodit v čem chci, kdy chci a kam chci a asi si to nějakou dobu užiju. Stejně jako cestování. Třeba na motorce. A až mě to přestane bavit, uvidíme.

Tady jste jezdil na motorce do práce. V Bruselu to asi nejde, že?

Ještě se mi šéfa ochranky nepodařilo přesvědčit, ale o víkendech jezdíme.

Máte harleye?

Ne, toho si pořídím, až nepřehodím nohu přes sedlo, protože se dá obkročit (úsměv). Zatím mám BMW.

Před časem jste řekl: „NATO čelí několika hrozbám: radikalismu na Blízkém Východě, teroristické organizaci Islámský stát a Rusku, které vlastní mimořádný vojenský arzenál, včetně jaderných zbraní a neostýchá se porušovat mezinárodní dohody, takže je nepochybně rizikem číslo jedna.“ Máme se tedy bát hlavně Ruska?

Na tuhle otázku se těžko odpovídá. Z hlediska existenčních hrozeb pro stát, ne pro jednotlivce, je Rusko mnohem závažnější hrozbou. Nejenže má obrovský jaderný potenciál a ohromné konvenční síly, které procházejí výraznou modernizací, ale svojí současnou politikou dává jasně najevo, že své vojenské síly neváhá použít k dosažení zahraničně politických cílů. To je samo o sobě dostatečně varující k tomu, abychom byli mimořádně obezřetní a připraveni, kdyby náhodou chtěli zkusit něco podobného třeba v Pobaltí. Z toho důvodu říkám, že případná konfrontace s Ruskem - která by mohla vzniknout, jak to většinou bývá, z nějaké menší příčiny, nebo záminky - by samozřejmě měla mnohem závažnější následky, než teroristický útok. Na druhou stranu, hrozba terorizmu je bezprostřední a bude nás provázet ještě dlouho, protože prostředí, z něhož terorizmus vzniká, se nám nepodaří napravit během krátké doby. Jestli se nám ho vůbec někdy podaří napravit. Takže současnou aktuální hrozbou je terorizmus a jako druhotný efekt uprchlická a migrační vlna, ale Rusko je pro nás z hlediska mohutnosti jeho vojenské síly a tím, že je to státní aktér, mnohem závažnější nebezpečí.

Ještě mi řekněte závěrem, vypráví si o vás vaši podřízení vtipy?

Teď si na žádný nevzpomenu. Terezie, pomožte (obrací se na vojenskou pobočnici mjr. Terezii Němcovou). Jo, jedno vám na sebe řeknu, i když to není vtip. Kluci z ochranky, kteří se mnou, chudáci, musejí jezdit, mně přezdívají „plechový zadek“, protože dokud nepadnu, tak z té motorky neslezu. Já se na ni tak často nedostanu, takže když můžu, jedu a nepotřebuju jíst, pít, ani chodit na záchod. Až podle toho, že se kluci vrtí, poznám, že už jsme pár hodin nestáli a měli bychom si udělat pauzičku. Vtipy o mně určitě existují, ale zatím se ke mně nedostaly (úsměv). 

Arm. Gen. Ing. Petr Pavel MA 

Narodil se 1. 11. 1961 v Plané, vystudoval Vysokou vojenskou školu pozemního vojska ve Vyškově, vzdělával se na VAAZ v Brně, studijních pobytech ve Washingtonu, v Camberley, na Královské akademii obranných studií a na King´s College London. V letech 2012 až 2015 byl náčelníkem Generálního štábu AČR, od června 2015 je předsedou vojenského výboru NATO. Je ženatý, má dva syny. Se svou druhou ženou přišel i k dceři a díky ní před pár měsíci i k vnučce.

(vyšlo v Xantypě)

 

 

13. ŽIVOT SE DVĚMA SRDCI

Nebýt jeho vůle a zarputilosti, nestal by se Jan Kodeš čtvrtým nejlepším tenistou světa, nevyhrál by Wimbledon, ani dvakrát Roland Garros. Nebyl by asi ani českým rekordmanem v počtu odehraných zápasů (96) za československý DC tým. Všechno si musel tvrdě vybojovat.

 

Loni na podzim podstoupil transplantaci. Bude jeho nové srdce stejně statečné, jako bylo to tenisové? 
Jan Kodeš se narodil v podstatě do šťastné doby, protože následovala bezprostředně po nejstrašnější válce, jakou kdy svět poznal. Jeho tatínek byl advokát, dědečkovi patřila vyhlášená cukrárna. Jan si matně vzpomíná, jak s ním chodil dozadu do kuchyně, kde byly napečené dorty, prstem nabíral šlehačku a ulízával ji. Bezstarostná idylka. Jenže přišel únor čtyřicet osm, dědeček umřel a jeho karlínská cukrárna byla znárodněna. O tři roky později se rozhodli soudruzi Janova otce „převychovat“ a poslali ho do fabriky ČKD Dukla. „Napřed si musel udělat zkoušky a pak svařoval kotle. Vstával každý den v půl pátý ráno, a aby nás, tři děti, uživil, přibral si k fabrice ještě správcovství na tenisových kurtech. Máma šla později pracovat do Tesly Karlín, kde něco pájela na pásu,“ vzpomínal Jan. Společně se sestrou Vlastou začali hrát v karlínské Čechii (později Dukle) tenis a Jan i fotbal. Obojí mu šlo tak dobře, že se do osmnácti let nemohl rozhoupat, čemu dá přednost. Rozhodlo až vítězství na legendární tenisové Pardubické juniorce. 

Ani jemu se ovšem nevyhnuly problémy. Když se hlásil na střední školu, napsala mu ředitelka do posudku: Syn živnostníka, na SVVŠ (Střední všeobecně vzdělávací školu, dnešní gymnázium – pozn. aut.) nedoporučuju. Nezbylo mu, než se jít učit do Jinonic frézařem. Dojížděl přes celou Prahu, a když se konečně dostal v podvečer na Štvanici, už neměl na tenis sílu, ani chuť. Naštěstí ho brzy - po přímluvě manželky jednoho tenisty ze Sparty, která učila na SVVŠ v Libni - přece jen dodatečně vzali. A po maturitě vystudoval i Vysokou školu ekonomickou, což byla pro jeho otce ohromná satisfakce. Mimochodem, když Jana lanařili v roce 1966 do Sparty, dal si podmínku, že tátu dostanou z fabriky. „Věděl jsem, že se v ČKD ničí,“ vysvětloval. „Řekli, že to nebude problém, avšak později se ukázalo, že bude. Já jsem ale tak dlouho trval na svém, až se to podařilo a Sparta tátu zaměstnala v právním oddělení tělovýchovné jednoty. Tak se stali „fotbaloví“ slávisti Kodešovi sparťany. „Fandit Slavii je u nás rodinná tradice. A vidíte, v roce 1973 jsem byl paradoxně vyhlášen nejlepším sportovcem Sparty. To však neznamená, že nefandím i Spartě. Té nefandím pouze když hraje proti Slávii!“ 

Jste rok a půl po transplantaci srdce. Pokud vím, tak se na vaši vrozenou vadu přišlo už v roce 1957 při lékařské prohlídce, které jste se podrobil kvůli tenisovému registračnímu průkazu.

Obvoďák zjistil, že mám šelest na srdci a zařadil mě do zdravotní skupiny tři, která byla pouze pro rekreační sport. Pak mě poslali do Salmovské ulice, kde bylo specializované tělovýchovné lékařství, a tam mi naštěstí doktoři oznámili, že nevidí důvod, proč bych s vrozenou vadou nemohl začít sportovat, a dali mi do registračky dvojku.

Měl jste časem nějaké zdravotní problémy?

Asi třikrát. Poprvé na pražské Klamovce v roce 1966 při turnaji, pak zase v roce 1969 v Kolumbii při pětisetovém zápase, kdy jsem najednou začal vidět dvojitě, mlhavě a motala se mi hlava. Ale to bylo určitě z vyčerpanosti. Třetí slabost jsem prodělal po rozhodujícím zápase v DC utkání se Španělem Orantesem (vítězem US Open 1975 – pozn. aut.) na Štvanici v roce 1971. Udělalo se mi zle, na omdlení a masér Pepa Stejskal mě držel ve sprše, abych nezkolaboval. Pak jsem byl na prohlídce v ÚVN ve Střešovicích, ale na nic nového se nepřišlo. Samozřejmě, že jsem měl vždycky jiné EKG, než ostatní.

Není divu, když jste měl místo trojcípé chlopně dvojcípou.

Dvojcípou chlopeň má jen určité procento populace a jediný problém prý je, že se údajně rychleji opotřebovává. Ale ta moje asi nebyla stoprocentně zdravá, zcela netěsnila… Přitom ovšem fungovala normálně. Já jsem odehrál pětasedmdesát pětisetových zápasů, což je samozřejmě nápor, ale kondičně jsem na tom byl vždycky docela dobře. Když jde člověk na kurt, musí mu být jedno, jak dlouho bude zápas trvat. Trpělivost v zápase při výměnách se počítá.

Skrývali jste před soupeři svoje slabosti a zranění?

Polovina hráčů na tenisovém okruhu hraje s nějakým zraněním, které samozřejmě tají, aby toho soupeř nemohl využít.

Ve vašem obličeji stejně nikdo nepoznal, jak na tom jste.

To byla součást taktiky. Tak to dělala většina Australanů, Lendl, Borg, Edberg dnes i Federer či Nadal. Největší hloupost je, dávat najevo, že vám něco je 

Vypěnil jste někdy?

Každý někdy vypění. Mlátil jsem raketami, nadával. V Římě jsem dokonce dvakrát strčil do vrchního rozhodčího, který neměl na kurtě co dělat, až mi zápas skrečovali. Cítil jsem tehdy velkou nespravedlnost. Když jsme pak šli s mým čtvrtfinálovým soupeřem Italem Zugarellim tunelem z kurtu do šaten, celou cestu na mě křičel: „Ty českej komunistickej kreténe!“ Pak ovšem byla tiskovka a všichni americký a anglický novináři se postavili za mě. Konstatovali, že jsem sice do rozhodčího strkat neměl, ale uznali, že se nediví, že jsem po tom všem vypěnil, protože si vrchní rozhodčí spletl turnaj s Davis cupem a neměl právo do utkání zasahovat a ovlivňovat jak čárového, tak ani rozhodčího na empajru. Na základě incidentu se začalo mluvit o neutrálních rozhodčích a vznikla funkce supervizora, který je dnes na každém turnaji.

Často jste měl pocit, že vás rozhodčí podrazili?
Když se mě někdo zeptá, v čem je největší rozdíl mezi tehdejším a dnešním tenisem, odpovídám, že v „jestřábím oku“. Kdybyste viděl, jak mě na turnajích šidili. Z lajny se kouřilo a oni hlásili aut. Někteří hráči zamazávali nohou stopy po balonku, aby nebylo vidět, kam dopadl. Chovali se různě. Gentlemanem byl Američan Smith a Španělé. Australani dobré míče většinou nepřiznávali a chtěli hrát podle rozhodčích, ať se stalo cokoliv.

Slyšel jsem, že když jste v roce 1973 vyhrál Wimbledon, neměl jste si během hry ani kam sednout.

Židle tam zavedli až v roce 1974. Na US open už byly v roce 1971 a ve Francii ještě o rok dříve. V té době taky neexistovalo, aby vás během zápasu někdo ošetřoval. Nikdo na vás nesměl sáhnout. A já si myslím, že to bylo správný. Dnes toho hráči jen zneužívají.

I puchýř na ruce může být nepříjemný, ne?

Ošetřovali jsme se sami. Puchýř je velký malér. Nebo bolavý krční obratel, rameno. V mé knize najdete fotku, jak si stříkám sám na kotník při DC s Chile kelen! Šampionem, ale může být jen ten, kdo se dovede s každou nepřízní vypořádat.

Zvlášť při delších zápasech je asi důležité soustředění.

Třeba na US Open byli a jsou neukázněný diváci. Během hry vstávají, volají na sebe, chodí si pro brambůrky. Dokud jste soustředěný, žádný okolní zvuky neregistrujete. Jenomže pak najednou slyšíte, jak na tribuně někdo smrká, jiný chrastí ledem, lítají plechovky a v momentě, kdy to začnete vnímat, uděláte dvě tři chyby a ty vás nakonec stojí zápas. V Americe jsem hrál nerad, protože na koncentraci to tam bylo šíleně náročný. Connors s McEnroem na to byli zvyklí, my, Evropané, ne. Jarda Drobný (český vítěz Wimbledonu v barvách Egypta – pozn. aut.) do Ameriky taky nerad jezdil. Říkal, že ho to někdy tak štvalo, že by nejradši přeskočil mantinel a dal těm lidem pár facek. Jsou případy, kdy vás diváci chtějí úmyslně znervóznit, protože fandí soupeři. Ani to vás nesmí rozhodit. Ivan Lendl to zvládl. Proto jeho tituly z US Open či Masters v New Yorku hodnotím nejvíc.  

Dá se tohle všechno netrénovat?

Musíte být buldok, flegmatik a herec, který se dokáže ovládat, což je někdy těžký. Hrál jsem třeba s Ashem v Palm Springs a najednou přišel uragán a vzduchem lítaly dřevěný skládací židle. Zápas se přerušil, a protože se nehrálo dlouho, někdo se s tím vyrovnal, a někdo ne.

Existuje nějaká obrana na to, když se vám soupeř vysmívá?
To dělal Nastase (dva roky světová jednička – pozn. aut.) a trenéři mi poradili, abych se k němu v tu chvíli otočil zády. On za mnou dělal posunky, lidi se smáli, ale já nevěděl, čemu se smějou. Nebo se pamatuju, jak se na mě John Newcombe (také někdejší světová jednička – pozn. aut.) v prvním kole US Open po jednom míčku podíval a posměšně se ušklíbl. To mě naštvalo a současně tak zvedlo, že jsem ho porazil. V roce 1969 při semifinále v Indii, které jsem hrál s Tiriakem (rumunský tenista z první desítky - pozn. aut.), se mi naopak stalo, že jsem v rozhodujícím setu, v němž jsem vedl 3:1, po dlouhé výměně horko těžko vybral balon a v podstatě mu ho nahrál. Stačilo, aby nastavil raketu a výměnu by ukončil. Jenže se stalo něco neočekávanýho. On chytil balon do ruky a upřeně se na mě přitom díval. Jako by mi chtěl dát najevo, že ten míček nepotřebuje. Že si ho uhraje stejně, protože je dobrej, zatímco já jsem bažant. Ta jeho jistota mě tak rozhodila, že jsem zápas prohrál.

Můžete být kamarád s někým, kdo se vám směje?

Tiriac měl zásadu: „Na kurtě a v kartách neznám bratra.“ Dobrý hráči se vždy respektujou, ale že by se měli rádi… Nechovali se nepřátelsky, ale při hře dělali všechno pro to, aby vyhráli. Když potřebovali rozhodit soupeře, začali si před rozhodujícím míčem třeba zavazovat tkaničku. Becker si zase furt tahal triko, Lendl oční víčko. U každýho to byl psychický ventil, jak si orazit. Běžně se dělo, že Connors nebo Nastase si vyhlídli holku, přišli k mantinelu a povídali si s ní: „Nechcete si zahrát místo mě?“ říkali a nabízeli jí svou raketu. A já tam čekal jako idiot, rozhodčí je napomínal, ovšem oni dosáhli svého. Vyvedli mě z tempa. Dneska se za to dávají vysoké finanční pokuty.

Ale to jsme hodně odbočili. Zpět k vašemu srdci. Už ve dvaceti vám dali holter. Co se tenkrát stalo?

Holter je taková krabička, z níž vedou elektrody, který vám nalepí na tělo a ona ukazuje, jaký máte tep a jak se srdce namáhá, když spíte, jíte, když jdete na záchod. Dali mi ho na jeden dva dny proto, že jsem na turnaji na Klamovce dostal křeče do stehen a doktora Rybína napadlo, že by mi měl udělat test. S holterem jsem dokonce hrál, ale nezjistili prakticky nic.

Kdy jste tedy začal mít skutečné problémy?

Až po kariéře. Tehdy jsem chodil pravidelně na Bulovku k primáři Janu Zemanovi, kde mě sledovali a vysvětlili mně, že když se chlopeň dostatečně neuzavírá, nepůsobí to dobře na krevní oběh.

Po dovršení kariéry se vaše problémy projevovaly arytmiemi?

Kariéru jsem uzavřel po Davis cupu v roce 1980, ale pak jsem hrál ještě dva roky německou ligu v Ambergu, v roce 1981 i poslední Grandslamy v Paříži a Wimbledonu. Následně ještě jsem v roce 1982 vyhrál dva turnaje ATP ve čtyřhře se Šmídem v Hilversumu a Američanem Gitlinem v Nairobi. Pak už jen veteránské turnaje.

Od roku 1982 jsem byl současně nehrajícím kapitánem daviscupového týmu. Lidi ze svazu se ale proti mně postavili, že nemůžu hrát turnaje a současně být kapitánem. Po tahanicích vedení ČSTV rozhodlo, že na to mám a tak jsem byl kapitánem až do roku 1987, kdy jsem se kapitánství vzdal a stal se ředitelem turnaje Grand Prix Čedok Open, později ATP Prague Open. V té době jsem se navíc začal rozvádět a bylo toho na mě moc. Na konci 90. let jsem si občas ještě zahrál nějakou exhibici při sponzorských akcích a potom se objevily první náznaky arytmií. Později začaly být nepravidelnosti častější a srdce se dostávalo do vibrací.

Takže vám dali po kolapsu defibrilátor…

Ano. Došlo k němu přímo na kurtu. Hrál jsem s jedním mladým klukem, bylo horko, měl jsem servis a najednou jsem ucítil, jak na mě jdou mdloby. Šel jsem k plotu, chytil jsem se ho a začal jsem mávat na kamaráda. Cítil jsem, že mi strašně rychle bouchá srdce. Odvezl mě na Bulovku a primář, který měl službu, zjistil, že mám tep hodně přes dvě stě. Sestra mi dala prášek, abych zvracel, což se mi sice nepovedlo, ale bylo mi zle od žaludku a najednou jsem ucítil, že to ve mně jakoby cuklo a srdce se zase dostalo do normálu. Jako by bylo předtím zaseklé a teď se uvolnilo. Doktoři to vysvětlují tím, že za žaludkem je nějaký nerv, a když se vám chce zvracet, tak na něj žaludek přitlačí a způsobí srdci šok, takže se srovná a běží zase jako předtím. Primář říkal, že bylo lepší, když si moje tělo pomohlo samo, než kdyby mi museli dávat elektrický šoky.

Takže vás druhý den pustili domů?

Cítil jsem se dobře, ale primář říkal, že mě radši převezou do IKEMu, aby mi tam udělali katetrizaci a podívali se, jak mám průchodný cévy. Ty byly, ale zcela čisté. V IKEMu jsem ležel dva dny a zase se nic zásadního neobjevilo. Na poradě lékařů se rozhodlo, že by bylo vhodné mi pro jistotu voperovat defibrilátor. A ten jsem měl od roku 2010 až do operace. Dál jsem mohl hrát tenis, jen jsem nikdy nevěděl, kdy arytmie přijdou. Objevovaly se ve dne, ale i ve spánku. Na pravidelné sledování a kontroly jsem byl pak po dohodě převeden z Bulovky do IKEMu na oddělení srdečního selhání, kterému šéfuje docent Ivan Málek.  

Defibrilátor stačil arytmie vždy vyrovnat?

Ano, jenže jejich frekvence se stejně zvyšovala. Napřed mě postihly jednou za několik měsíců, pak se nepravidelně a neočekávaně vracely, až bylo těch epizod třeba patnáct dvacet za měsíc. Tenis jsem omezil, ale jednou jsem omdlel přímo na kurtu. Hráli jsme čtyřhru, najednou jsem se začal motat a už jsem o sobě nevěděl. Během dvaceti vteřin mě přístroj znovu nastartoval.

Bál jste se o sebe?

Samozřejmě, že bál. Když se mi to stalo, odvezli mě ze Štvanice do nemocnice Na Františku, jenže než mě tam dovezli, byl už jsem zase v pořádku, tak mě pustili domů. A pak se mi stal druhý případ, kdy jsem šel z optiky, sedl jsem si do auta, chtěl jsem nastartovat a najednou jsem o sobě nevěděl. Za pár vteřin jsem se zase vzbudil a jel jsem domů. Když jsem pak přišel na kontrolu, napojili mě na počítač a z něj vyjel papír, na kterým byla celá historie za posledních několik měsíců, takže přesně viděli, kdy k arytmiím došlo a jak dlouho trvaly. Lékaři měli perfektní přehled o tom, co se se mnou dělo. V tu chvíli bylo jednoznačně jasný, že je moje srdce v háji.

Také prý zjistili, že máte na srdeční stěně jizvu, takže jste možná někdy v minulosti prodělal infarkt. Třeba právě po zápase s Orantesem v roce 1971.

Skutečně jsem mohl takzvaný skrytý infarkt prodělat. Navíc kolem té jizvy srdeční stěna zkornatěla a ztvrdla, a tím pádem nebyl srdeční sval dostatečně elastický. Srdce fungovalo nestejnoměrně, enormně se namáhalo, zvětšovalo a hrozilo nebezpečí, že se stěna ztenčí a třeba i praskne.

Kdy vyslovili doktoři poprvé slovo transplantace?

Asi rok a půl před operací. Rozhodovalo se, jestli se má dělat jenom chlopeň, nebo totální výměna, která není jednoduchá, protože se čeká na dárce. Souhlasil jsem a byl smířen s transplantací, kterou jsem považoval za řešení.

Takže jste musel mít mobil pořád při ruce?

Docent Ivan Málek mi řekl, že mě zařazuje na čekatelskou listinu, na níž bylo dejme tomu padesát pacientů, z nichž se ještě vydělila akutní listina pro případy čekatelů, kteří už leželi v nemocnici.

Určitě existují nějaká kritéria, jak by měl nový orgán vypadat.  

Zjednodušeně lze říct, že by měl být co do velikosti podobný vašemu. Ať už jde o srdce, ale i žíly a tepny, které se musejí na ty stávající napojit. O transplantaci rozhoduje taky fyzická kondice. Já měl kliku, že jsem na tom byl celkem dobře, protože jsem do poslední chvíle omezeně sportoval a dárcovské srdce bylo vyhodnoceno jako mému podobné. Ale to jsou spíš dotazy na moje lékaře. Vznikla i fáma, že mám ženský srdce, ale nemám.

Vnímá někdo jako problém, že dostane cizí orgán?

Říká se, že někteří lidi na to nejsou psychicky připravený a nemusejí se s tím vůbec smířit. Já se o tom přesvědčovat nemusel. Tím, že jsme se s profesorem Pirkem znali, chodili na fotbal na Slavii, kde jsme si již dříve o tom hodně povídali, jsem to chápal jako pozitivní krok. Byl jsem si vědom i toho, že srdce je sval, jako každý jiný a neřešil jsem tudíž otázku: „A co když ten člověk nebyl hodnej a neměl dobrý srdce?“ Naopak jsem se na transplantaci těšil. Ty časté arytmie, strach a nejistota, kdy to zase přijde, to byla hrůza!

Neměl jste z tak složitého zákroku strach?

Neměl jsem strach z operace, ale z toho, že pojedu autem, přijde to na mě a nestačím zastavit. A protože jsem jezdil do posledních chvil, radši jsem se držel pořád vpravo, abych stačil zajet ke kraji a zapnout blikačky. Naštěstí jsem vždycky předem cítil, že to na mě jde a stačil jsem si ze stoje kleknout nebo sednout.
V době, kdy jsem na transplantaci čekal, jsem ale nechtěl být sám doma. Když vezla Martina holku do školy, tak – protože u mě bydlí i můj syn – vždycky byl někdo se mnou. Kdyby lidi přivolali sanitku architektu Kaplickému, když ho postihl na ulici infarkt, tak ho zachránili.

Jak to probíhalo od okamžiku, kdy vám oznámili, že mají dárce?

Když jsem se to dozvěděl, vůbec jsem nepanikařil. Naopak jsem se v klidu sbalil a bral jsem to jako vysvobození. Volali mi to v poledne a do IKEMu jsem měl dorazit do večera. Tam už jsem nesměl jíst, pít, oholil jsem si prsa, pak přišel anesteziolog, chvíli si se mnou povídal, aby mě uklidnil, nebál jsem se, a ráno jsem šel na sál. 

Co vás v prvních okamžicích když jste přišel k sobě bolelo?

V podstatě nic, protože jsem byl pod prášky. Cítil jsem se dobře a dýchalo se mi líp než předtím. Jen jsem přemýšlel o tom, jestli budu moci jít sám na záchod. Ale protože jsem předtím nejedl, tak jsem to po dvou dnech už zvládl sám.

A když prášky přestaly účinkovat?

Po dvou dnech mě převezli na normální oddělení, kde mě začal bolet hrudní koš, protože byl během operace roztažený a hrudní kost byla rozřízlá a zasvorkovaná. Na noc mi dávali prášky, ale pak už jsem je odmítal, poněvadž jsem chtěl mít přehled, jestli bolest ustupuje. Čtyři dny to dost bolelo. Když jsem ležel na zádech, tak to šlo, ale jakmile jsem se chtěl pootočit, hodně jsem to cítil.

Kdy jste začal chodit?

Už třetí den mě sestra řekla, abych zkusil jít na záchod. Chtěli, aby srdce pracovalo, protože vleže by bylo „líný“. Dokázal jsem jít bez cizí pomoci, jen jsem se ze začátku trochu motal a byl jsem nejistý. Pátý den mi „povolili“ schody. Šel jsem jedno patro tam a jedno zpátky, a pak jsem si musel jít lehnout. Za tu dobu mi atrofovaly svaly a zhubl jsem o deset kilo. Manželka i doktoři byli rádi, a já koneckonců taky, protože jsem si před operací připadal tlustej.

Jak se cítíte dnes?

Ještě to není úplně ono, ale každým dnem se to lepší. Beru prášky, po kterých mi není úplně hej, ale zvykám si.

Proč jste strávil v nemocnici celý měsíc?

Musel jsem tam být hlavně proto, abych byl pod neustálým dohledem, jako bylo měření tlaku, odebírání vzorků krve, kontrole činnosti srdečního svalu (ECHO), ale hlavně jsem na biopticko-operačním sále absolvoval biopsie, což je odebírání vzorků z nového srdce pro další speciální rozbory krve. Zpravidla po třech až čtyřech biopsiích se pacient propouští domů, ale jen pokud je v pořádku, což byl naštěstí i můj případ.

Jak biopsie probíhala?

Na krku se napichuje žíla – napřed ji umrtví mezokainem – a pak mi protáhli až do srdce katetr, který měl na konci jakýsi háček, a jím odebrali kus tkáně. Ani jsem to necítil. Bolí akorát vpich. Pohyb drátku vnímáte jako šimrání. Nic příjemného to není, ale nic hrozného také ne. Poprvé mi odebrali ze srdce šest vzorků, při dalších biopsiích už jen čtyři – takže lékař musí zajet čtyřikrát dovnitř a čtyřikrát vyjet ven. A hned se ty vzorky zkoumají, jestli moje imunita proti novému orgánu nebojuje. Hlavně bílé krvinky. To by vznikla komplikace, ale i ta se dá vyřešit. Proto se berou léky na snížení imunity.

Kolik prášků užíváte denně?

Asi patnáct. Na všechno možný, je to prý ověřená standardní kombinace, a dávky se snad budou snižovat, dle kontrol lékařů. Ptal jsem se, kdy můžu být normálně sportovně aktivní a bylo mi řečeno, že až sroste hrudní kost, což bude za jeden a půl až dva měsíce. Ze začátku jsem nesměl zvedat ruce, ani je rozpínat nebo dávat za hlavu. Ani na boku jsem nesměl spát. Pro jistotu jsem nepočkal měsíc a půl, ale tři měsíce. Celou tu dobu jsem mohl chodit, cvičit nohy, udělat třeba polodřep, ale od pasu nahoru jsem dodržoval klid.

Kdy jste začal znovu sportovat?

Transplantaci jsem absolvoval 30. září 2014 a na Nový rok jsem šel poprvé bruslit. Byl jsem překvapený, že jsem vydržel jenom chvilku a musel jsem si odpočinout. Navíc mě druhý den bolela stehna, lýtka a kolena. Ležet měsíc v nemocnici, je strašný. Nikdy jsem tomu nevěřil, že člověk tak rychle ochabne. Všechno jsem začal dělat pomalu, procházky pak trochu do kopce, malinko jezdit na rotopedu, všechno rozumně, bez přetěžování. Tenis jsem začal hrát koncem ledna. Vydržel jsem s přestávkami slabou hodinku, pak mě začala bolet ruka, cítil jsem rameno, prsní a mezižeberní svaly. Teď chodím jednou týdně a už hraju poměrně razantně. Po propuštění z nemocnice jsem se musel vyvarovat jakékoliv bakteriální nákazy, což vyžadovalo nechodit do metra, divadel a kin, eventuálně jen s rouškou. Moc důležité je i dodržování osobní hygieny, ve stravování žádné syrové pokrmy, plísňové sýry a podobně. Disciplína je po všech stránkách nutná. Bez ní to nejde.   

Vaše budoucnost se tedy jeví příznivě.

V nemocnici jsem potkal člověka, kterému transplantovali srdce už před více než dvaadvaceti lety, a žije normální život. Ničeho se nebojím a těším se na všechno příští.

 

Jan Kodeš (1. 3. 1946 Praha)
Vítěz Wimbledonu (1973), Roland Garros (1970-71), finalista US Open (1971 a 73), člen vítězného družstva Davis Cupu (1980), čtvrtý tenista světa. Nejlepší sportovec Československa – v anketě ČSN za rok 1973. V roce 1990 byl jako první Čech uveden do Mezinárodní tenisové Síně slávy v Newportu (USA). Byl vyhlášen sportovní legendou ČR – Cena Emila Zátopka, ČOV mu udělil Cenu fair play. Nehrající kapitán DC mužstva (1982 – 87), prezident Českého tenisového svazu (1994 - 98), koordinátor výstavby Centrálního tenisového dvorce na Štvanici(1981-1986), ředitel štvanického areálu a 12 ročníků turnaje ATP Tour(1987-1998) v Praze. Absolvent Vysoké školy ekonomické. S Petrem Kolářem napsal knihu Tenis byl můj život! Má tři děti – s bývalou manželkou Jana a Terezu a se současnou partnerkou Martinou Aničku - a tři vnoučata Klárku, Matyáše a Honzíka. 


(vyšlo v Reflexu) 

 

 

14. SVĚTOVĚ UNIKÁTNÍ ČEŠI

Kde se vůbec vzal kubismus a čím to, že si našel tak důležité místo v české architektuře, zatímco jinde jen paběrkoval? Každopádně jsou naše kubistické stavby naprosto unikátní.

 

První byli malíři
Kubismus vznikl v roce 1906 a jeho průkopníky byli Španěl Pablo Picasso a Francouz Georges Braque. Za počátek nového stylu bývá označován Picassův obraz AVIGNONSKÉ SLEČNY, znázorňující pět prostitutek v zaměstnání – v nevěstinci. Braqua natolik zaujal (ani ne tak kvůli kurtizánám, jako k jeho neobvyklému pojetí), že začal malovat v podobném duchu - tedy jako by se na objekt díval z více úhlů současně. V následujících letech oba umělci spíš než soupeřili, spolupracovali na řešení výtvarných postupů, na něž přišli nezávisle na sobě. 

Výraz „bizarre cubiques“ poprvé použil francouzský kritik Louis Vauxcelles v roce 1908 při popisu Braqueova obrazu, jež byl (podle něj) poset malými „bizarními kostičkami“. Název se rychle ujal, ovšem oběma malířům prý radost neudělal. Holt, málokdy se zavděčíte každému.
Podporovatelem nového směru v českých zemích byl především Vincent Kramář, který si z Paříže přivezl řadu děl Picassa i jeho souputníků, podporoval mladé české umělce a s Emilem Fillou formuloval zásady kubismu u nás.


Dům jako celek
Proč se vlastně kubismus objevil zrovna v české architektuře? Bůhví. Praha počátku 20. století byla jedním z důležitých center Rakousko-Uherska, ale duchovně už směřovala od aristokracie k západní demokracii. Otevírala se světu. Tomuto trendu nadšeně aplaudovali mladí čeští architekti, kteří studovali u vyhlášeného modernisty Otto Wagnera ve Vídni. Jedním z nich byl zakladatel české moderní architektury Jan Kotěra. Když k nám pak na přelomu let 1909 a 1910 pronikl z Paříže čerstvý závan kubismu, vyvolal mezi našimi mladými umělci širokou diskusi. Architekt Pavel Janák definoval svoji touhu o nové pojetí slovy: dostat stavby „do pohybu“. O rok později založili čeští literáti, výtvarníci a architekti platformu, která jim umožňovala veřejně prezentovat své názory na nové světové trendy v časopise Umělecký měsíčník. 

Kubističtí architekti usilovali konkrétně o to, nahradit pravoúhlé formy plastickými a krystalickými strukturami, což bylo rozhodně originální. Navíc se shodli na tom, že součástí kubistického domu musí být i kubistický nábytek, kubistická svítidla, kubistické vázy, kubistické čajové a kávové servisy, kubistické popelníky a samozřejmě – kubistické obrazy. Architekti Gočár a Janák proto založili Pražské umělecké dílny, kde se takový nábytek vyráběl.
Nový styl se u nás rychle rozšířil a u vyšších vrstev brzo patřilo k dobrému tónu, nechat si postavit dům, který by byl ryze „česky moderní“, poněvadž jinde takové stavby k vidění nebyly. 

 

Černá matka boží
V čele kubistických architektů (kteří byli nejen stavaři, ale i bytostně umělci) stanula čtveřice Janák, Hofman, Chochol a Gočár. 

Nejzdatnějším teoretikem z nich byl Pavel Janák, žák Otto Wagnera, který postavil proti jižní, antické architektuře severní, křesťanskou. Proslavily ho zejména kubistické rekonstrukce. První se týkaly radnice v Havlíčkově Brodě a domu číslo 13 v Pelhřimově. Zde uskutečnil i památnou rekonstrukci Fárova domu na Masarykově náměstí. Janák převzal v roce 1936 po Josipu Plečnikovi funkci hlavního architekta Pražského hradu.
Nejmladším a nejvšestrannějším ze čtveřice byl Vlastislav Hofman. Právě od něj pochází nejstarší kubistický návrh – nástavba barokního Braunova domu ve Vodičkově ulici z roku 1909.
Josef Chochol rád projektoval vily a do historie se zapsal návrhem Kovařovicovy vily v Libušině ulici u železničního mostu a zejména trojdomem na Rašínově nábřeží pod Vyšehradem z roku 1912. Objednali si ho u něj stavitel František Hodek, advokát Jan Bayer se stavebním radou Josefem Bayerem a stavitel Antonín Belada. Jeho dalším kubistickým projektem byl činžovní dům, nacházející se na adrese Neklanova 30, jehož nejcennější částí je nádherná fasáda.

I kdyby nevytvořil Kotěrův žák Josef Gočár nic jiného, než Obchodní dům U černé matky boží na rohu Celetné ulice a Ovocného trhu, byl by veleben, jako největší z velkých. Toto nejznámější kubistické dílo vyrostlo na místě dvou barokních domů a na pražské radnici zpočátku narazilo na podobné nepochopení, jako o mnoho let později třeba Tančící dům. Gočár na připomínky úředníků reagoval tím, že do návrhu přidal ještě vice moderních prvků. Podílel se i na interiérech a detailech. V prvním patře se nacházela kavárna Orient s Gočárovými kubistickými lustry a nábytkem, který však byl pozdějšími úpravami zničen. V suterénu byla původně vinárna a ve druhém patře prodejna s textilem. Nad ní kanceláře a byty. V 50. letech byl objekt využíván národním podnikem Výstavnictví. Po roce 1989 byl dům rekonstruován podle návrhu Karla Pragnera (jenž se vrátil k původním Gočárovým záměrům) a v roce 1994 znovu slavnostně otevřen, o což se postaral prezident Václav Havel. Později byla v prvním patře zpřístupněna i populární kavárna Grand Café Orient. Dům, kde bylo pár let i muzeum kubismu (jež se později přestěhovalo do Veletržního paláce), byl zařazen na seznam Národních kulturních památek.
V roce 1911 postavil Gočár na Hradčanech kubistický dvojdům a o rok později se pustil do významné stavby v lázních Bohdaneč, která byla později zobrazena na jedné z deseti zlatých mincích, vydaných Českou národní bankou k cyklu Deset století architektury. Velmi je také oceňován Gočárův podíl na urbanistice Hradce Králové.

Zajímavý je pražský Palác Diamant na rohu Lazarské a Spálené ulice, situovaný až provokativně do těsné blízkosti barokního kostela Nejsvětější Trojice, s nímž ale překvapivě souzní. Lékárník Schnöbling ho původně zadal Friedrichovi Ohmannovi (autorovi návrhu Kramářovy vily), který ho zamýšlel postavit v duchu secese. V roce 1912 však projekt přepracoval Emil Králíček a majitelem kubistického domu se stal Adolf Hoffmeister. V roce 1927 v něm chvíli pobýval i básník Vladimír Majakovskij. Počátkem devadesátých let přibyly v přízemí novokubistické prvky Petra Keila. Mimochodem, Králíček je také autorem jakéhosi symbolu českého kubismu - kandelábru z umělého kamene, stojícího v rohu Jungmannova náměstí. 

 

Nástup obloučků
Po vzniku Československa přemýšleli zejména Gočár a Janák o tom, jak by přispěli k budování naší národní identity. Inspiraci našli ve slovanském folklóru, jež dal vzniknout rondokubismu. A protože v něm kosoúhlé tvary vystřídaly oblé, říká se mu také obloučkový dekoratismus. Typické jsou pro něj červená a bílá barva, takže se o něm zpočátku hovořilo i jako o “národním slohu”.

Janákovým vkladem do rondokubismu bylo krematorium v Pardubicích, připomínající starokřesťanskou baziliku a Palác Adria v Jungmannově ulici (dělal jej ve spolupráci s Josefem Zaschem, jenž se nechal inspirovat honosnými italskými renesančními domy). Dnes si tam můžeme zajít na terasu na kávu nebo zamířit do podzemního Divadla Bez zábradlí. Kdysi v domě sídlil Filmový klub, Ústav kosmetiky, Laterna magika, Divadlo Za branou Otomara Krejčy a také Občanské fórum.
Gočárovým rondokubistickým klenotem je Banka československých legií (podle níž dokonce vznikl “styl legiobanky”), na níž se sochařskou výzdobou (znázorňující naše legionáře) podíleli Otto Gutfreund a Jan Štursa. Jelikož ovšem za první republiky vyhláška nařizovala, že každý, kdo chce postavit banku, musí vytvořit multifunkční dům, aby z toho měli také něco občané, vznikla kromě peněžního ústavu i pasáž s kavárnou, bufet U Rozvařilů (dnešní Starbucks coffee) a později i podzemí sál – někdejší E. F. Burianovo divadlo D34, dnešní Archa (celý komplex budov nyní nese název Palác Archa).
Další Gočárovou rondokubistickou stavbou byly křiklavě barevné dřevěné domky na letišti ve Kbelích, které dnes můžeme obdivovat v pražské zoologické zahradě.

 

Kubismus není mrtev
Také na Moravě najdeme kubistickou architekturu, i když ne v takové míře, jako v Praze. Jejím hlavním představitelem byl první rektor Vysokého učení technického v Brně Jaroslav Syřiště, mezi jehož díla patří Obecní dům v Bučovicích (což byla první kubistická stavba na Moravě), škola v Morkovicích a zejména Nemocenská pokladna státních úředníků v Kounicově ulici číslo 42 v Brně, která byla nadlouho poslední kubistickou stavbou vůbec.

Minulý režim kubismus ignoroval, dokonce ho považoval za škodlivý. Satisfakce se mu dostalo až na přelomu 80. a 90. let. Unikátní česká kubistická architektura měla přitom vliv na meziválečné Art Deco a ve všech odborných učebnicích se o ní dodnes vyučuje. Pokloně jejím tehdejším tvůrcům se dostalo pozváním na pařížskou výstavu dekorativního umění v roce 1926 (mimochodem, kdybyste si chtěli pořídit Janákovu nebo Hofmanovu kubistickou keramiku, museli byste sáhnout hodně hluboko do kapsy).

V té době se zdálo, že se historie kubismu zvolna uzavírá.Je už tedy definitivně minulostí? Není. O opaku svědčí skutečnost, že docela nedávno byl dostavěn studiem EM2N v Pobřežní ulici v Karlíně kancelářský dům Keystone, pokrytý ohýbanými pláty z chromované oceli, u něhož se mladí švýcarští architekti zhlédli právě ve stylu, jež se zrodil na počátku minulého století v hlavách hrstky mladých českých architektů, kteří ho dovedli až ke světové proslulosti.

 

Kubismus u nás
O vznik sbírky kubistických prací u nás se zasloužil Vincent Kramář, který byl s Emilem Fillou propagátorem tohoto stylu (dále malíři Josef Čapek, Otakar Kubín, Bohumil Kubišta, Antonín Procházka, Václav Špála a architekti Josef Gočár, Pavel Janák, Vlastislav Hofman, Josef Chochol, Emil Králíček, Jaroslav Syřiště, Otakar Novotný a další). 

Kubistické stavby
Dům U Černé Matky Boží v Celetné ulici, Palác Archa (Legiobanka) Na Poříčí, Palác Adria v Jugmannově ulici, Škodův palác v Jungmannově ulici, palác Diamant na rohu Spálené a Lazarské ulice, trojdům na Rašínově nábřeží 6 až 10, Kovařovicova vila Libušina 3, Hodkův dům Neklanova 30, Bayerův dům Neklanova 2, domy Tychonova ulice 4 až 6, dům Polská 56, dům Husitská 32, učitelské domy v Bílkově ulici, Gočárovy domy v trojské zoo, dílny Jedličkova ústavu, Schirhallova vila Radotín, studentská kolej Kolonka na Letné, ďáblický hřbitov, Libeňský most, dům Keystone v Pobřežní ulici v Karlíně. Mimopražské: Lázeňský dům v Bohdanči, krematorium v Pardubicích, škola v Morkovicích, 1. státní reálné gymnázium na Poříčí v Brně, Nemocenská pokladna státních úředníkůna Kounicově ulici v Brně, Obecní dům v Bučovicích, Fárův dům v Pelhřimově ad.  

(vyšlo v Xantypě)

 

 

15. DVA KOHOUTI NA JEDNOM HŘIŠTI

Starší z Pavlů je přední český dramatik a spisovatel, dnes žijící napůl v Praze a ve Vídni. Mladší Pavel je přední český ekonom, bývalý člen NERVu a poradce několika ministrů. Přestože je mezi nimi propast takřka čtyřiceti let, z dvojrozhovoru poznáte, že je nespojuje jen společné jméno a příjmení PAVEL KOHOUT.

 

Pamatujete si, kdy jste se dozvěděli o existenci svého jmenovce?

Pavel mladší: Já se to dozvěděl určitě dříve - v roce 1977 během kampaně proti Chartě 77. V televizi neustále opakovali, jací jsou chartisti zločinci a jak to myslí s pracujícím lidem špatně a při té příležitosti padalo i jméno Pavel Kohout. Spolužáci se ze mě dělali legraci a hodně lidí se mě ptalo, jestli jsme příbuzní. Nejsme. Je to jen shoda jmen.

Pavel starší.: Já jsem to zjistil hned po svém návratu, když mi spousta kamarádů gratulovala k mé erudici, s níž jsem schopen zvládat ekonomická témata. To mě zaujalo. A protože si nechávám o sobě posílat články z výstřižkové služby, dostávám – přes několikeré upozornění - v každé zásilce i tři čtyři Pavly Kohouty ekonomy, které platím, takže mi dlužíte už asi tisíc korun (smích).

Pavel ml.: V naší firemní službě se zase objevují zprávy o vašich divadelních hrách, takže se to plus mínus vyrovná.

Pavel st.: Největší potěšení jsem s vámi zažil asi před dvěma lety, když jsem v noci přijel z Německa a má žena Jelena mi pravila: Ráno musíš vstávat, protože pro tebe přijedou v půl osmý z televize. V Dobrém ránu budete hovořit na téma Světová hospodářská krize 1929. Řekl jsem si: Proč ne. Ráno mě skutečně odvezli do televize, nalíčili mě a asi šest minut před vysíláním přišla mladá redaktorka a říkala: Pane Kohoute, mám k vašemu jménu napsat novinář nebo ekonom? A já jsem povídal: Lepší snad bude spisovatel nebo dramatik, ne? Ale vy máte být ekonom! vyděsila se. Načež se přiřítil moderátor, byl z toho úplně na mrtvici a povídal: Co budeme dělat? - No přece mluvit o světové hospodářské krizi, řekl jsem. Já se narodil v roce 1928, plně jsem si ji vyžral, takže pohnula celým mým životem. Takže jsem asi patnáct minut hovořil za pana Kohouta juniora a nakonec jsem ho pozdravil. Nevím, jestli to víte, ale zamával jsem vám do kamery.

Pavel ml.: Byl jsem sice na cestě do práce, takže jsem to neviděl, ale ještě ten den mi to vyprávělo asi tucet lidí, takže tu historku velmi dobře znám. 

Přečetli jste někdy něco od svého jmenovce?

Pavel st.: Já čtu všechno, co píše, protože už ta shoda jmen znamená jakési astrální spojení. A za druhé: přestože nepůsobím v politice aktivně, tak vývoj v české společnosti a analýzy mě vždycky zajímají. Taky mě zajímala doba, kdy byl v NERVu (Národní ekonomické radě vlády) a byl jsem tím velmi potěšen. Přestože se v ekonomice orientuju jako amatér a naše názory se ve všem neshodují, tak si myslím, že to jsou velice dobré práce. Alespoň přátelé mě za ně chválí (smích).

Pavel ml.: První vaše kniha, která se mi dostala do ruky byla Kde je zakopán pes. Četl jsem i Katyni, Nápady svaté Kláry, hodně úspěšný byl před lety televizní seriál Konec velkých prázdnin, k němu mi psalo více lidí. Jedna divačka třeba tohle: Vážený pane spisovateli, váš seriál je velmi pěkný, ráda se na něj dívám, ale vadí mi ta spousta sprostých slov, která v něm zaznívají. Takže vám to po deseti letech vyřizuju.

Byli jste někdy přímými účastníky situace, která by se dala označit jako dva kohouti na jednom smetišti?

Pavel ml.: Já nejsem vysloveně vůdčí typ. Spíš jsem člověk, který se ponoří do nějaké četby, studia nebo psaní, takže mi dlouho trvalo, než jsem přišel na to, čím vlastně chci být. Až teprve teď pracuju na místě, které je pro mě jakoby stvořeno. Spočívá v tom, že musím částečně něco studovat - což mě baví a částečně si povídám s obchodními partnery - což mě taky baví. Aspoň přijdu mezi lidi. Já se totiž zatím nerozhodl, jestli jsem extrovert, nebo introvert. Sice se cítím být introvertem, ale někteří lidé, kteří mě dobře znají, tvrdí opak. Jinak mám v práci jednoho podřízeného, výborně si rozumíme a dva kohouti na jednom smetišti určitě nejsme. Na druhé straně je pravda, že u nás, ekonomů – částečně se to týkalo i NERVu – občas k podobným situacím, kdy mají dva ekonomové na jednu věc tři různé názory, dochází a dokážou se velice vášnivě přít o to, kdo z nich má pravdu. Ale ekonomická komunita v České republice je poměrně malá, všichni se navzájem znají a všichni vědí, že spolu musejí vycházet dobře, takže je to prostředí kultivované tím relativně malým počtem lidí, kteří v něm pracují.

Pavel st.: U mě je to komplikovanější tím, že pracuju v mnoha oblastech, jako je divadlo, film, televize, rozhlas, literatura, esejistika, publicistika, přednášky a v každé z nich je obrovská konkurence. V mém případě nejen česká, protože jsem byl deset let v nechtěném exilu a dodnes žiju napůl ve Vídni. Navíc, což je podmíněno věkem, běžím závod už s pátou generací. Nastupují proti mně osmnáctiletí lvi a já musím koukat, abych byl v té konkurenci brán aspoň vážně, což je v mém případě kupodivu spíš stimulující, než deprimující. A jak jste váhal s tím, jestli jste introvert, nebo extrovert - všichni v této zemi i v mé rodině mě považují za extroverta, jenom já vím, že jsem introvert (úsměv). Běží totiž ve mně ještě něco paralelního, co nemá nic společného s mou nynější činností a myslím si, že je to přesně to, co mě nechává žít vpodstatě v normální kondici a v pohodě.

Oba jste aktivně zasahovali do dění v této zemi. Stalo se tak z vnějšího popudu nebo to vzešlo z vás?

Pavel ml.: Nevím, jestli můžu mluvit o tom, jestli bych nějakým způsobem do něčeho zasahoval. V podstatě šlo o to, že jsem byl členem několika odborných komisí, ale nikdy jsem nebyl členem žádné strany. Vždycky šlo o externí činnost, která nebyla vesměs placená. Bylo to na bázi, že člověk poznal lidi, prostředí a zajímavější informace než ty, které se běžně objevují v novinách. A jak k tomu všemu vlastně došlo? Už na střední škole mně dobře šla čeština, zajímal jsem se o literaturu a míval jsem zpravidla jedničky ze slohů. Když jsem začal pracovat ve financích, zjistil jsem, že je to užitečné, protože jsem byl nucen sepisovat ohromnou spoustu různých zpráv, reportů, analýz a komentářů. Většina kolegů to dělala dost toporným stylem, takže když jsem to napsal trochu svěže, mělo to obvykle velký úspěch a mého zaměstnavatele napadlo, že bych mohl občas něco uveřejnit také v novinách. Tak jsem začal komentovat v Lidovkách burzovní zpravodajství a později i ekonomiku a politiku - ovšem jen v ekonomických souvislostech. A najednou mi začali volat různí lidé a zvali mě na konference, takže psaní mi otevřelo dveře a udělalo reklamu, což původně nebyl můj cíl. Pomáhalo mi k třídění myšlenek.

Pavel st.: Já jsem mimochodem synem ekonoma, takže jsem prožil mládí mezi poetickou maminkou a racionálním tatínkem. Během světové hospodářské krize jsem pak zažil jeho těžký pád z postu ředitele zahraničního zastoupení prodeje vozů Auto Praga v Polsku na místo nezaměstnaného, kterým byl asi pět let, a později jeho pozvolný vzestup. Pochopil jsem to jako selhání kapitalistického systému. O deset let později jsem zažil s otcem, když tři sta tisíc lidí na Dejvickém náměstí volalo: Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně! a viděl jsem to s většinou národa jako totální selhání západních demokracií, protože nás v tom Francie s Anglií nechaly. Proto většina lidí mé generace volila po válce komunisty. To jsou věci, které ve mně utvořily tu vnitřní bombu. Ta vnější se zrodila tak, že jsem odmalička potřeboval psaní. Abych nemusel myslet na svůj vlastní osud a svoje problémy, vymýšlel jsem si cizí osudy. A tak je to do dneška. Když píšu román nebo divadelní hru, existuju řadu měsíců v té hře, můj vlastní osud sice běží dál, ale tolik se mě nedotýká, protože myslím na jiné.

Byla vám někdy nabídnuta účast v politice?

Pavel st.: Blízkost k politice asi máme oba. To už je dáno faktem, že jak ekonomika, tak kultura s ní mají mnoho co do činění. Já jsem byl v aktivní politice ve svých nejrannějších letech, kdy jsem byl člen předsednictva ÚV ČSM.

V roce 1968 jsem pak byl zvolen předsedou stranické organizace Svazu československých spisovatelů a předsedou nestranických spisovatelů se stal jakýsi Václav Havel. Sice to nebylo naše první setkání, ale základní, protože jsme jako předsedové obou konkurenčních společenství pochopili, že my dva je musíme ukočírovat, aby se říkaly věci jinými slovy a ruský medvěd se nevzbudil. Takže jsme se s Havlem scházeli a radili, jak máme postupovat a tím jsme se dostali do velmi úzkých vztahů, které později přerostly skoro v rodinné. Když pak u nás padl komunismus, zavolal Václav Havel do Vídně a nabídl mi křeslo ministra kultury a post velvyslance v Rakousku. V prvním případě jsem se zeptal, jestli chce, aby mu pod balkonem recitovaly davy moje verše z 50. let a ve druhém jsem odpověděl, že když se budu chtít sejít s rakouským kancléřem jako Pavel Kohout, tak se s ním sejdu tentýž den, zatímco jako velvyslanec budu čekat čtyři neděle. Tím to skončilo. Ale to vůbec neznamená, že bych s politikou nebyl v kontaktu. Jen jsem se rozhodl, že nebudu na hřišti, ale v hledišti a snažím se to dění nějak rozumně komentovat. Mojí současnou radostí je, že píšu už třetí rok každý týden sloupek do MF Dnes pod jménem Trilobit.

Pavel ml.: Já jsem měl nabídky spíš do různých státních orgánů, v jednom případě do jednoho významného státního podniku, ale maminka mi moudře poradila, že to nemám brát. Otec byl po roce 1969 vyhozen ze školství, protože nebyl ochotný podepsat souhlas se vstupem vojsk a pak se živil několik let jako lešenář. V naší rodině se tudíž říkalo: Hlavně se nežeň do politiky a státních úřadů, to není nic pro tebe.

 
Co jste se za tu dobu o politice dozvěděli?

Pavel st.: Že je součástí lidského života a jenom hlupák si může myslet, že s ní nemá nic společného, protože čím méně s ní má společného, tím více má ona společného s ním.

Pavel ml.: Řeknu to podobně: Nemusíte se o politiku zajímat, ale buďte si jisti, že se politika zajímá o vás.

 
Mohli byste sami sebe charakterizovat?

Pavel st.: Já užo sobě dlouho tvrdím, že jsem optimistický fatalista. Optimistický v tom, že když mám jakoukoli šanci na něčem špatném něco změnit, tak věřím tomu, že se to povede. A jestliže se dostanu do situace, která je silnější než já, třeba když mě přijdou sebrat policajti, tak nastupuje fatalista, který věří, že to dobře dopadne. Vždycky mi taky pomáhalo, že jsem si říkal: Počkejte, vy hajzlové, co já o vás napíšu.A to mi vyšlo!

Pavel ml.: Pokud bych měl zareagovat dvouslovně, jako můj jmenovec na začátku, tak se považuju za skeptického optimistu.

 
K jakému životnímu kroku jste potřebovali nejvíc odvahy?

Pavel st.: K tomu, abych se potřetí oženil (smích). S touhle ženskou (ukazuje na Jelenu Mašínovou). To mně skutečně trvalo sedm let, takže už na mě poslala maminka jejího tatínka. Potom jsme si řekli, že se tedy vezmeme a rozhodli se tak učinit v Salcburku – protože to tenkrát už šlo a byl tam můj kamarád, herec Walter Taub. Jenomže když jsme dorazili, nenašli naše papíry. Tak jsme, než dojdou, odjeli do Itálie, 21. srpna 1968 jsme seděli v Peruggii na náměstí a rozhodli se, že už spolu nemůžeme být ani minutu, protože naše názory jsou úplně odlišné. Jelena byla totálně konzervativní a já jsem věřil tomu, že se s tím socialismem dá právě teď ještě něco udělat. Domluvili jsme se, že se rozejdeme a ve chvíli, kdy jsme dopíjeli poslední flašku, přiběhl kamelot a vykřikoval ‚Czechoslovakia e occupata‘. Tak jsme spolu zůstali dalších čtyřicet dva let. Jinak nevím, rozhodně to nebyly politické věci. Já jsem nebyl militantní disident, dlouho jsem se pokoušel s režimem jednat mírně a teprve když začali obtěžovat mé kamarády i mě způsobem, který byl nepřijatelný, tak jsem začal psát do západních novin a vznikla z toho otevřená revolta. K našemu exilu došlo tak, že jsem měl venku stáž, vrátili jsme se a oni nás pak fyzicky vynesli do Rakouska. Náš návrat je zaskočil, protože Jelena měla dostat pět let za to, že kousla policajta, který ji po Chartě 77 v civilu unášel. Skutečnost, že se se mnou vracela, považuju za absolutní hrdinství. A když nás pak vynesli, první věta, kterou jsem podle ní řekl, byla: Konečně nemusím hrabat na Sázavě to zasraný listí!

Pavel ml.: Já jsem podobným situacím vystaven nebyl...

Pavel st.: V demokratické společnosti potřebuje člověk odvahu od rána do večera. Vůči rodičům, učitelům, šéfům… A někdy daleko větší, než aby řekl estébákovi, že s ním nebude spolupracovat.

Jak byste definovali morálku?

Pavel ml.: Žít tak, aby člověk nepoškozoval ostatní.

Pavel st.: Morálka je to, co přísně požadujeme od druhých (úsměv) 

Co nejlepšího jste v životě vytvořili?
Pavel st.:
Čtyři děti, i když jedno z nich často vede válku - spisovatelka Tereza Boučková. Němci mají pro takový vztah nepřeložitelné slovo Hassliebe – nenávistná láska. Ale o to je zajímavější.

Pavel ml.: Já bych odpověděl asi podobně – syna Tobiáše, kterému je sedm let.

 Pavel starší je „pracující důchodce“, mladší se snaží vymyslet s kolegy penzijní reformu, mají se bát občané stáří?

Pavel st.: Absolutně. Když si uvědomím, co všechno jsem do státní kasy zaplatil a jaký mám důchod, tak je to spíš kapesné.

Pavel ml.: Zrovna dnes začíná komise pro důchodovou reformu a všichni, kdo v ní pracují, vědí, že současných důchodců už se žádná reforma týkat nebude. Stáří by se měli paradoxně bát ti, kteří na něj nemyslí. Čtyřicátníci a mladší. Až oni budou v důchodu, tak to bude opravdu vážný problém.

Jste v současné době se svým životem spokojeni?

Pavel ml.: Až na detaily ano.

Pavel st.: Já velice, protože jsem si pod demokracií naštěstí nepředstavoval nic lepšího, než co je. Jsem šťastný, že si Češi konečně uvědomili, že i bez Moskvy a bez bolševiků nemůžou být mistři světa, když pro to něco neudělají.

 
Chtěl byste se na závěr svého jmenovce na něco zeptat?

Pavel st.: Mohli bychom si tykat?

Pavel ml.: Bude mi potěšením.
Pavel st.: Já jsem nějakej Pavel.

Pavel st.: Já taky (smích).

P.S.

Den po našem setkání se oblouk uzavřel. Pavel Kohout starší obdržel v redakci MF Dnes obdivný dopis od šéfa ČEZu Martina Romana k „jeho“ knize Finance po krizi. Plus láhev exkluzivního šampaňského.

 

Pavel Kohout ml.(25. března 1967, Plzeň)

V letech 1985-89 studoval VŠSE Plzeň, obor technická kybernetika, pak 1989 – 1994 VŠE Praha, hlavní specializace: informační a znalostní inženýrství, vedlejší specializace: filosofie. Pracoval jako analytik v PPF, Komeru a ING, od roku 2007 je ředitelem strategie Partners for Life Planning. Byl členem NERV (Národní ekonomická rada vlády) a členem poradního sboru ministra financí, dostal cenu Mladý ekonom roku 1994, zúčastnil se programu zaměřeného na americký finanční systém. Napsal knihy Peníze, výnosy, rizika, Vitamíny pro ekonomický růst, Cesta k rovnováze, Investiční strategie pro třetí tisíciletí (Cena nakladatelství Grada) a Finance po krizi. Věnuje se umělecké fotografii a má sedmiletého syna Tobiáše.

Pavel Kohout st. (20. července 1928, Praha)

Významný básník, spisovatel a dramatik. V mládí podlehl komunistické ideologii, byl členem ÚV ČSM a ÚV Svazu československých spisovatelů, založil a vedl Soubor Júlia Fučíka. V roce 1952 dokončil na UK studium estetiky a divadelní vědy. Byl šéfredaktorem časopisu Dikobraz, dramaturgem Divadla Na Vinohradech. Na IV. sjezdu SČSS v roce 1967 přečetl protestní dopis Solženicyna ze sjezdu Svazu sovětských spisovatelů a byl podroben stranickému disciplinárnímu řízení. V roce 1968 byl zvolen předsedou KSČ Svazu českých spisovatelů, v roce 1969 byl z něho i z KSČ vyloučen. Stál u zrodu Charty 77, byl za to režimem šikanován a v roce 1978 mu nebyl umožněn s jeho ženou Jelenou Mašínovou návrat ze zahraničí. Usadili se v Rakousku, kde úspěšně pokračoval ve své spisovatelské činnosti a dodnes žijí střídavě v Praze a ve Vídni. Celkem vytvořil padesát jedna her (například August, August, August) – některé z nich se hrály na všech kontinentech, třináct románů (třeba Katyně) a dvacet filmů (např. televizní seriál Konec velkých prázdnin a nejnověji televizní drama Smyčka). 

 (vyšlo v Xantypě) 

 

 

16. ŽIVOT S CEJCHEM 

Na přelomu 30. a 40. let minulého století patřil docent JUDr. Jiří Havelka mezi naše nejvlivnější politiky. Za války se to nelíbilo Němcům, po válce Čechům. Obvinění z kolaborace z něj sňal právě před sedmdesáti lety Národní soud. Cejchu protektorátního ministra se ovšem nezbavil až do smrti. S tímto stigmatem musely žít i jeho děti. 

 

Přenesme se do 15. března 1939 – tedy do jednoho z nejčernějších dnů naší historie. Jiřího Havelku, tehdejšího ministra bez portfeje v úřednickém kabinetu Rudolfa Berana a kancléře prezidenta Háchy, vzbudil před třetí hodinou ranní telefonát, aby se dostavil na mimořádné zasedání vlády. Během něj se dozvěděl, že za pár hodin bude naše země obsazena německými vojsky. Ve skutečnosti už k tomu docházelo. Den poté jel Háchovi, vracejícímu se z jednání v Berlíně, naproti do Terezína. Prezidentův vlak však měl několikahodinové zpoždění. Adolf Hitler se chtěl totiž dostat do Prahy dříve než on, což ovšem mělo zůstat Háchovi utajeno. 
Ještě týž den došlo při večerním zasedání ministerské rady na Hradě ke kuriózní situaci. Do místnosti vstoupil velitel prezidentské vojenské kanceláře plukovník Němeček a otázal se Havelky, sedícího nejblíže dveřím, jestli je mu známo, že se v Carolově křídle Pražského hradu nachází německý kancléř s doprovodem. Ministr zahraničí František Chvalkovský rázně prohlásil, že je to nesmysl, ale Havelka Němečka požádal, aby informaci prověřil a s nadsázkou dodal, že pokud je pravdivá, ať ho ohlásí u německého ministra zahraničí. Za chvíli se Němeček vrátil se slovy: „Pan říšský ministr von Ribbentrop vás očekává,“ což vyrazilo všem přítomným dech. Po setkání s ním byl Havelka zaveden ještě do vedlejší místnosti, kde ho očekával Hitler. Ten se informoval na jeho postavení ve vládě, pak se zeptal na Háchovo zdraví (který den předtím kvůli němu zkolaboval) a prohlásil, že „český národ kráčí vstříc šťastné budoucnosti“, což by jednoho uklidnilo, kdyby to ovšem neřekl Hitler. Tak se stal Jiří Havelka prvním člověkem, kterého říšský kancléř v Praze přijal. „Působil na mě jako venkovský prosťáček s milým úsměvem, který se zdá býti bezvýznamným, špatně oblečeným a už svou povahou nedosti důstojným člověkem,“ líčil své pocity ze setkání s nejobávanějším mužem tehdejšího světa.
Ale po pořádku. Jiří Havelka se narodil 25. července 1892 v ruském městě Orel, kde byl jeho otec Jan ředitelem gymnázia a později i státním radou. Za jeho cestou na Východ stál mimo jiné básník a slavista Karel Jaromír Erben. Jan Havelka pobyl v carském Rusku třicet let, jeho syn Jiří však začal chodit na základní školu až v Praze, kde také vystudoval gymnázium a právnickou fakultu. Po první světové válce, na jejímž konci se dostal v hodnosti nadporučíka dragounů na italskou frontu, dokončil vysokoškolská studia a nastoupil v ředitelství státních drah. V roce 1927 se seznámil na jednom ze seminářů s prezidentem Nejvyššího správního soudu Emilem Háchou a časem se sblížili. Hácha na něm obdivoval bystrý profesní úsudek, brilantní schopnost formulovat, nepřehlédnutelné charisma, rozuměli si i v pohledu na politiku. Nebylo tudíž překvapivé, že Havelkovi nabídl v roce 1933 místo senátního rady. Když Háchu přinutily okolnosti přijmout prezidentský úřad, vzal si Havelku na Hrad jako šéfa své kanceláře. Na Háchovo naléhání se stal současně i ministrem, aby měl prezident z vlády co nejčerstvější informace.

 

Místo sebe navrhl Eliáše 

Brzo po vzniku protektorátu potvrdil Emil Hácha novou vládu v čele s generálem Aloisem Eliášem. Jiří Havelka byl nově jmenován ministrem dopravy a premiérovým náměstkem, funkci kancléře si na Háchovo přání ponechal. Ocitl se na absolutním politickém vrcholu. Padaly dokonce návrhy, aby se stal předsedou vlády, avšak sám Havelka prezidentovi poradil místo sebe Eliáše. Chtěl tím ujistit veřejnost o tom, že bývalý legionář bude ve funkci prvního muže kabinetu dohlížet na to, aby česká politika nepodlehla německému diktátu. Vzhledem k mezinárodní situaci na jaře 1939 se omezovala protektorátní vláda na hájení národních zájmů, avšak ve věcech méně významných připouštěla i ústupky, aby zabránila zbytečným konfliktům s Němci. Směřování české politiky udával Eliáš s Havelkou. A samozřejmě s Háchou. Toto spojení nazýval ministr spravedlnosti Jaroslav Krejčí ‚hradní skupinou‘. Ministr vnitra Josef Ježek tvrdil, že „Havelka a Eliáš byli - pokud šlo o věci služební - jedna osoba. Ovšem rozpory, co do metod, mezi nimi byly, protože Havelka byl povaha velmi průbojná.“ On sám ke svému vztahu s Eliášem prohlásil: „Mohu bez nadsázky říci, že to byl poměr důvěrně přátelský. Vytýkal mi sice občas, že jsem leckdy prudký, ale jsem přesvědčen, že mě měl rád.“ O atmosféře ve vládním kabinetu hovořil ministr zemědělství Ladislav Karel Feierabend: „Největší posilou v těchto chmurných dobách bylo pro mne, a myslím také pro ostatní ministry, prostředí Eliášovy vlády - bez intrik a klevet. Bylo to společenství, v němž jsme jeden druhému neomezeně důvěřovali, poněvadž jsme věděli, že každý bude hájit to, co bude pokládat v dané situaci pro český národ za nejvýhodnější.“ Po svém útěku do Londýna (1940) byl Feierabend ministrem v exilové vládě. Po únoru 1948 emigroval podruhé.

 

S Frankem se nesnášeli

Na podzim 1939 spojil Havelku s londýnským odbojem jeho přítel, novinář a milovník života Zdeněk Bořek Dohalský. V tajné komunikaci byl Havelka označován jako Herrenreiter (Panský jezdec), později Lezec (v 60. letech se ukázalo, že byl s Eliášem a některými dalšími ministry také veden jako informátor britské zpravodajské služby Inteligent Service). Za pozdějším Havelkovým nuceným odchodem z politiky i dalším osudem je však potřeba přiblížit jeho napjatý vztah se státním tajemníkem a jedním z nejmocnějších lidí v soudobém protektorátu Karlem Hermannem Frankem. Během vyjednávání s ním míval český ministr intelektuálně navrch, což Karlovarský Němec těžce nesl, kromě toho býval tak neústupný, že si oba časem vypěstovali k tomu druhému značnou averzi. Podle svědectví Ladislava Feierabenda „již v průběhu roku 1939 oznámil Frank Eliášovi, že si nepřeje, aby k němu Havelku posílal.“ V lednu 1941 však byl nucen udělat výjimku a místo nemocného předsedy vlády ho přece jen přijal. Důvodem audience byla premiérova reakce na Frankův štvavý článek zaměřený na legionáře, a na dopis, v němž Eliáše žádal o jejich propuštění z veřejných funkcí. „Urážel je a zlehčoval jejich zásluhy i přede mnou, což mě vyprovokovalo k tomu, abych uvedl, že už se česká strana musí postavit proti jakémukoliv opatření, které se týká celé určité třídy, neboť dnes jsou to legionáři, zítra Sokolové a příště snad lidé s modrýma očima,“ popsal Havelka. Tento argument Franka natolik rozzuřil, že s ním odmítl dále hovořit. V reakci na situaci se pak rozhodl Eliáš rezignovat na účast ve vládě, která zbavuje jeho spolubojovníky práce. V den, kdy se měla konat porada kabinetu, na které plánoval odstoupit, čekal na Havelku před Hradem Dohalský se vzkazem od Beneše: „Eliáš ani vláda demisi podat nemohou. Musejí udržet co nejvíce legionářů ve veřejných funkcích.“ Nezbývalo, než poslechnout. Všichni, včetně Háchy, respektovali Beneše jako autoritu a považovali ho za skutečnou hlavu státu.

Začátkem dubna 1941 dopadla v cause Havelka poslední kapka. Zpočátku vypadala neškodně. Jemu a ministrům Krejčímu a Ježkovi byla doručena žádost šéfredaktora časopisu Venkov Vladimíra Krychtálka (po válce byl jako kolaborant odsouzen k trestu smrti a popraven), aby se vyjádřili k započaté válce s Jugoslávií. Všichni to odmítli. Následně obdržel Eliáš dopis od Franka, kde stálo, že jejich chování je nepřípustné, a budou z něho vyvozeny důsledky. Pak požádal říšský protektor von Neurath Háchu, aby s Havelkou projednal jeho demisi na post kancléře. A protože o ní nechtěl prezident ani slyšet, pozval si Neurath přímo Havelku. Svoje rozhodnutí před ním zdůvodňoval jeho „neustálými stížnostmi, jež znemožňují dobrý vztah mezi Čechy a Němci“. Naopak neměl námitek pro setrvání ve funkci ministra dopravy. „Odpověděl jsem, že nejsem profesionální politik, že jsem se stal ministrem shodou okolností a že pokládám za svoji národní povinnost hájit české zájmy především v prezidentské kanceláři,“ vzpomínal Havelka. Neuratha ovšem jeho odpověď neuspokojila a rozhodl se zabránit mu ve veškerém politickém působení. Kromě toho mu doporučil opustit Prahu a přerušit kontakty se členy vlády i prezidentem.
26. dubna 1941 se Havelka rozloučil s Eliášem, Háchou, úředníky jeho kanceláře i zaměstnanci ministerstva dopravy. „Přitom jsme, jak Eliáš, tak já plakali, jako bychom předvídali budoucnost,“ přiznal. Situací byl ale zasažen především prezident, který se cítil, jako by mu „amputovali pravou ruku“.

 

Spadla klec

Po odchodu z politiky se Havelka rozhodl vrátit na Nejvyšší správní soud. Předtím si ale vzal zdravotní dovolenou, kterou trávil ve své vile v Hostomicích pod Brdy. Tam byl 27. září 1941 - tedy první den úřadování Reinharda Heydricha ve funkci zastupujícího říšského protektora – při sklízení jablek zadržen a odvezen do sídla gestapa, Petschkova paláce. Ve stejný den byl zatčen také Eliáš. Vyšetřovatel Friedrich Dennert, který poslal řadu Čechů na smrt a byl po válce jako jeden z posledních nacistů popraven, zavedl Havelku do své kanceláře v prvním patře. Místnost číslo 120 byla vybavená ještě původním luxusním nábytkem z dvacátých let. Cestou z výslechu do podolského sanatoria, kde byl internován, si Havelka všiml plakátu s oznámením o vyhlášení stanného práva. V tu chvíli si poprvé uvědomil, že je jeho situace velmi vážná. Navíc se ještě zhoršila, když při dalším výslechu připustil, že věděl o úmyslu kolegy Feierabenda uprchnout a neohlásil to (ve skutečnosti mu s útěkem dokonce pomáhal). Vzápětí Dennert ocitoval text zákona, z něhož vyplývalo, že se dopustil velezrady, bude postaven před stanný soud a čeká ho trest smrti. Poté byl Havelka převezen do vazební věznice na Pankráci, kde mu byla přidělena samovazba číslo 6 na oddělení A1. Jen o pár cel dále byl po válce paradoxně vězněn K. H. Frank. 

O tom, že Havelkovi hrozí stanný soud, se Hácha dozvěděl od jeho manželky, která ho přišla poprosit o pomoc. Prezident začal okamžitě podnikat kroky k jeho záchraně. 17. prosince 1941 ho přijal Heydrich, který, když viděl, jak události zhoršily jeho zdraví, slíbil, že vše prošetří. Němci Háchu v čele protektorátu potřebovali, aby tím podpořili dojem, že si tu vládnou Češi sami. Pak mu slíbil, že mu za jisté ústupky (jmenování důstojníka SS Waltera Bertsche a kolaboranta Emanuela Moravce do vlády, v níž se po jejich nástupu hovořilo už jen německy) vyjde vstříc. 
Dne 22. prosince 1941 dostal Havelka příkaz, aby se nechal oholit. Pak ho Dennert převezl na Hrad, a cestou mu s nechutí oznámil, že bude propuštěn. Hácha Havelku přijal se slzami v očích. „Políbil jsem mu ruku a poděkoval za svobodu,“ popisoval Havelka. „Prezident však ihned řekl, že to bohužel není úplná svoboda, ježto zůstanu i nadále vězněm gestapa.“ V pražském domácím vězení se pak bývalý ministr dočkal konce války. Celou dobu byl hlídán policií, s nikým se nesměl stýkat (s výjimkou své ženy), nikomu nemohl telefonovat, ani psát.

 

Patnáct minut od žaláře


Po válce si ale Havelka svobody příliš neužil. Hned 15. května 1945 byl zatčen orgány Sboru národní bezpečnosti a převezen znovu do vazební věznice Pankrác (tentokrát na dva roky). O měsíc později podepsal Beneš dekret o Národním soudu, podle něhož měli být protektorátní politici souzeni. Spolu s Havelkou byli obžalováni bývalý premiér Rudolf Beran a ministři generál Jan Syrový, Otakar Fischer a Josef Černý. Veřejný proces začal 30. ledna 1947 ráno. Jiří Havelka vstoupil do soudní síně s hlavou sklopenou, zesláblý a pohublý (byl dlouhodobě nemocný a vážil jen čtyřicet šest kilo). O osudu obžalovaných rozhodovali předseda Národního soudu Jan Gottweis, národní prokurátor František Grospič, jeho náměstek Josef Urválek (později nechvalně známý z procesu s Miladou Horákovou) a laická porota. Havelkovým obhájcem byl Kamill Resler, který krátce předtím zastupoval na příkaz ministra spravedlnosti Drtiny u soudu - K. H. Franka. 

Bohužel životy lidí, kteří byli Havelkovi nejblíže, a mohli mu pomoci (Eliáše, Dohalského a Háchy), vyhasly ve vězení. Navíc jeho cenný archiv, jež schovával rodinný přítel v Netvořicích, musel být těsně před vysídlením Benešovska pro účely výcvikového prostoru Waffen-SS, zničen. Zpočátku se Havelka bránil tím, že žádné osvědčení o svém chování od Čechů nepotřebuje, protože „má nejlepší vysvědčení od Němců“ (Heydrich ho ve své zprávě Hitlerovu osobnímu tajemníkovi Bormanovi označil za „stejného velezrádce, jako Eliáše“; v jeho prospěch vypovídal i bývalý vyšetřovatel gestapa Dennert, který prohlásil, „že se choval z hlediska českého řádně a vinu na nikoho během výslechů nesvaloval“). Někdejší ministr vnitra Ježek dosvědčil, že „Havelka byl vždy považován za spiritus rector (vůdčí duch) všech protiněmeckých akcí.“ Zastávali se ho i další svědkové. Komunistický tisk se však snažil soud ovlivnit a opakovaně ho vybízel k tomu, aby obžalované poslal na smrt. Prokurátor navrhoval Beranovi a Syrovému provaz (nakonec dostali dvacet let) a ostatním vysoké tresty. V téhle atmosféře byl vynesen 21. dubna 1947 rozsudek. Těsně předtím ještě vyzval předseda Gottweis k novému tajnému hlasování poroty o Havelkově vině. Dopadlo však stejně, jako předešlé. Stále mu hrozilo deset let vězení. Situace se změnila pouhých patnáct minut předtím, než měli vstoupit do soudní síně. Porotci Lanc a Neumann nechali hlasovat potřetí a Havelka byl většinou pěti hlasů omilostněn. Proti zůstali jen komunisté Munk a Kozelka. 
Národní soud v roce 1947 sice zprostil Jiřího Havelku všech obvinění a konstatoval, že se „za války choval jako statečný obhájce práv a zájmů podrobeného českého lidu“, v očích mnohých ovšem zůstal kolaborantem (stačilo přece, že byl členem protektorátní vlády). Tuto jeho pověst ještě přiživovala doba nakloněná tendenčnímu tisku a pokřivenému vnímání minulosti, čemuž pomáhali komunističtí historici. Havelka se snažil až do své smrti takovýmto útokům vzdorovat, přestože byl vážně nemocen a trpěl nedostatkem, jelikož mu byl neustále snižován důchod až na pouhých čtyři sta korun. V té době už bydlel s manželkou Sylvou a nejmladším synem Janem v Hostomicích pod Brdy, kam se byli nuceni v září 1952 po zrušení užívacího práva jejich bytu v Praze, přestěhovat. V Hostomicích jim ovšem nebyla ‚přidělena‘ jejich vila, protože v ní mezitím zřídil národní výbor zdravotní středisko, ale zanedbaný domek. Havelka si přilepšoval výukou ruštiny, němčiny a angličtiny, s manželkou chovali pro vlnu angorské králíky a pěstovali ovoce. Zemřel 5. června 1964 na rakovinu žaludku. Nikdo z jeho tehdejších spoluobčanů nejspíš nevěděl, že odešel člověk, který jen o vlas unikl popravišti a ve své funkci se snažil po celou dobu války co nejvíce prospět českému národu.
Těsně po únoru 1948 (6. dubna) donutili příslušníci RAF s Havelkovým prostředním synem Jiřím pilota linky do Bratislavy přistát v Mnichově, a Jiří odtud přesídlil do USA. Nejstarší syn Miroslav byl potom vězněn a v roce 1968 také on emigroval do Ameriky. Nejmladší syn Jan (1943) byl donucen na ‚doporučení‘ OV KSČ pár měsíců před maturitou odejít z hornické průmyslovky v Příbrami a jít se na dva roky ‚kádrově očistit‘ do uranových dolů v Jáchymově, kde předtím věznili jeho bratra Miroslava. 

 

P.S.
Jiřího Havelku jsem osobně znal, jako dítě jsem k němu chodil v Hostomicích dva roky na němčinu. Podkladem pro článek se mi staly nevydané paměti, které mi poskytl v rukopise jeho syn Jan. Ty jsem ještě obohatil o mnohé poznatky z archivů a bakalářskou práci mé dcery Alžběty na Pedagogické fakultě University Karlovy.

(Vašek a Alžběta Vašákovi, vyšlo v Reflexu)

 

 

 

17. JAK PŘEŽÍT ODPUSTKOVÝ FILM

Vážím si lidí, kteří něco dokázali, a přitom zůstali slušní (což se cení v každém režimu). Jedním z nich je podle mě režisér Hynek Bočan. V našem rozhovoru jsme společně probírali jeho věhlasné snímky i nutné úlitby.

 

Hned po FAMU (1961) začínal na Barrandově u Jana Valáška jako asistent režie. Pomocným režisérem pak byl u Jiřího Weisse, Karla Kachyni a Jindřicha Poláka, jemuž byl mimo jiné nápomocný při vzniku snímku Ikarie XB 1, který byl po letošním restaurování promítán s velkým ohlasem v Cannes. „Šlo o první československé sci-fi. Věhlasní američtí tvůrci přiznávají, že byl pro ně náš film ve své době jistou inspirací,“ dodal Bočan. Říká se, že ho prý viděl v New Yorku, když připravoval film 2001: VESMÍRNÁ ODYSSEA, Stanley Kubrick.

 

Hned za svoji prvotinu NIKDO SE NEBUDE SMÁT (1965) jste získal v Německu ocenění. Předlohou pro ni se vám stala jedna z Kunderových povídek z knihy SMĚŠNÉ LÁSKY. Znal jste se s autorem?

Milan Kundera nám dva roky přednášel na FAMU. Scénář jsem zadal Pavlu Juráčkovi, který studoval o ročník níž než já. Pavel byl šikovný, ale měl šílenou vlastnost: dostat z něj scénář, byl problém, protože měl neustálý pocit, že ještě není hotový, takže mu ho musel člověk vyrvat z rukou.

 

Už tenkrát byl Milan Kundera mrzout, za jakého je dnes některými považován?

Vůbec ne. Byl to milý, veselý chlap. V ročníku nás bylo dohromady šest. Kromě tří Čechů ještě Peršan a dva Korejci. Dějiny románu ale pro cizince neměly smysl, takže je přednášel Kundera jen nám a napadlo ho přesunout hodiny z auly do podniku Dubonnet v Klimentské ulici. „Jenže my na drahou vinárnu nemáme peníze,“ namítli jsme. „Já jsem rozhodl, že se tam bude přednášet, tak to taky platím,“ povídal a vždycky nám poručil decku. Nebo dvě. Jeho přednášky byly bezvadný, jelikož v té době chystal práci o vývoji románu a byl nadupaný informacemi.

 

Další váš titul, ČEST A SLÁVA, získal dokonce cenu v Benátkách.
Stalo se mi jen dvakrát v životě, že mi scenárista řekl: „Hynku, to se ti povedlo.“ Jedním z nich byl Pavel Buksa (pseudonym Karel Michal), podle jehož předlohy jsme spolu napsali scénář k filmu ČEST A SLÁVA. Jsem na to pyšný, protože Pavel netrousil kolem sebe chválu. Byl uzavřený, vědom si svých hodnot, a právem, protože byl báječný autor (mj. předlohy a scénáře k filmu BÍLÁ PANÍ). Jeho emigraci a zejména odchod ze života (ve dvaapadesáti letech sebevraždou) jsem těžko nesl, jelikož jsme se během spolupráce spřátelili a měli jsme úžasný plány.

 

S Jiřím Stránským jste měli také velké plány a řadu z nich se vám podařilo uskutečnit. Kdy došlo k vašemu osudovému setkání?

Loni jsme oslavili padesátileté výročí společné práce. Tvůrčí skupina mi tehdy navrhla, abych se s tím talentovaným mladíkem sešel a zjistil, jestli bychom si ‚chutnali‘, tak jsem je poslechl. Jirka byl asistentem režie u Martina Friče a psal filmový povídky. Naší první společnou realizovanou prací byl TÁBOR ČERNÉHO DELFÍNA. Předtím jsme napsali několik scénářů a povídek o mladých lidech s názvy VOLOVÉ, TRUMPETA a TRAMVAJ.

 

Pokud vím, Jiří Stránský byl pomocným režisérem u vašeho prvního filmu NIKDO SE NEBUDE SMÁT…
A také byl pověřen úkolem vybírat manekýny na hlavní roli. Mezi nimi přivedl mladou návrhářku z ÚBOKU, o níž jsme uvažovali, že by ji mohla hrát. Ta dívka sice při zkouškách neuspěla, ale ve skutečnosti jsme oba vyhráli, protože jsme se vzali a jsme spolu dodnes. Jirka mi vlastně přivedl manželku.

 

TÁBOR ČERNÉHO DELFÍNA byl hraný dokument z Foglarova letního tábora pod Kriváněm. Nevadila skautům přítomnost filmového štábu?

Trochu jsme jim za ty tři neděle naším natáčením zničili program, takže když jsme se loučili, byli rádi, že už jedeme.

 

Podle Foglara vznikl i legendární seriál ZÁHADA HLAVOLAMU…

V době, kdy se směl promítat – což trvalo jenom asi rok – zaznamenal úžasný sukces. Dvě foglarovský generace, odkojený komiksy z časopisů Vpřed a Mladý hlasatel, je najednou dostali v televizi. Naše pošťačka mě nenáviděla, protože mi nosila dvacet dopisů denně.

 

Byl pan Foglar s výsledkem spokojen?

Myslím, že ano. Jediné, co mu chybělo, bylo Bratrstvo kočičí pracky, ale tam opravdu nešlo dát všechno. Seriál byl původně schválený jako sedmidílný, my jsme z něj udělali devítidílný a víc peněz nám na něj televize nedala.

 

‚Foglarovkám‘ ještě předcházela filmová adaptace knižního bestselleru SOUKROMÁ VICHŘICE. Byl jste v kontaktu s jejím autorem Vladimírem Páralem?

Vovka, jak se mu říkalo, se částečně podílel i na scénáři a hodně stál o to, aby pronikl do filmové branže. V té době k nám chodil domů, nebo jsem za ním zajel do Ústí nad Labem, bylo to příjemné, ale spíš takové ‚herecké‘ přátelství.

 

A to je jaké?

Když točíte, máte u některých herců pocit, že jsou to přátelé na život a na smrt. Jenže to trvá jen do poslední klapky. Pokud se s nimi znova pracovně nesejdete, tak až na řídké výjimky, pouto zmizí.

 

Kdo je pro vás takovou řídkou výjimkou?

Naštěstí jich bylo dost. Vláďa Menšík, Pepík Abrhám a jeho Libuška, i když s Pepíkem jsem dělal daleko víc. Kdykoli se vidíme s Ivanou Chýlkovou, tak mě, malého človíčka, ta velká ženská obejme a já si připadám, jako její synáček. Hodně jsem si vážil vztahu s Vlastou Brodským, s nímž jsem si dopisoval. U těch lidí jsem měl pocit, že kdybych zvedl telefon a chtěl se s nimi sejít kvůli nějakému osobnímu problému, tak by mě neodmítli.

 

Ale skuteční kamarádi to asi nebyli, že?

Říká se, že kamarádů má člověk tolik, kolik je prstů na jedné ruce. V mém případě to tak bylo a patřili mezi ně hlavně moji spolužáci z gymplu. A Jirka Stránský.

 

Jak vzniká kamarádství?

To je jako se ženskými. Musí mezi vámi fungovat chemie. S Jirkou jsme měli společný zájem, ale kdybychom si nekápli do noty lidsky, tak to bylo bezpředmětný, nebo chladně profesionální.

 

Jak ho znám, o útrapách z vězení nevypráví na potkání.

Po premiéře filmu BUMERANG mu jeho žena Jitka řekla: „Teď konečně vím, co jsi zažil.“ O něčem nemluvil ani doma. Přitom, když se mu vracely vzpomínky na krutosti při výsleších, ve spánku sténal. První dny na svobodě dokonce nemohl spát v posteli, a ležel na zemi, protože měl pocit, že se propadá. Přestože se známe tak dlouho, stejně z něj občas vypadne něco, co jsem neznal. Když byl třeba na SONO, prohlásil pan docent: „Člověče, to vypadá, jako byste měl rozšlapanej žlučník,“ a Jirka odpověděl: „To je možný. Při výslechu si člověk kryl hlavně oči a zuby.“ Ty byly pro ně v lágru důležitý. Zuby mu mimochodem vypadaly asi tři měsíce poté, co vyšel ven. Jako by tělo cítilo: ‚teď už jo‘. Co je ale pro Jirku typické, že povídky z kriminálu pojmenoval ŠTĚSTÍ.

 

Byli ve vaší branži lidi, před kterými jste se báli něco říct? 

Samozřejmě, ačkoli pro většinu soudruhů byla legitimace KSČ spíš ‚pracovní knížka‘.

 

Jak jste vnímal komunisty z přesvědčení a z prospěchu?

Neměl jsem rád řeči typu: „Já nejsem komunista, já jsem jenom ‚u komunistů…‘“ Být pyšný na to, že jsem si třicet let myslel něco jinýho, a když o něco šlo - třeba i o trest smrti -, tak jsem na schůzi zvedal ruku?! Komunisti z prospěchu mi přišli horší. V generaci, která šla ze školy po nás, byli ve straně všichni, protože věděli, že když budou chtít točit, tak jim to pomůže.

 

Stál jste někdy před takovou volbou?

Nabízeli mi to, ale nikdy jsem té vidině nepodlehl. To nebyla otázka statečnosti, nešlo o život, ale něco už pro mě bylo prostě nepřijatelný. V KSČ se nedalo diskutovat, tam se dalo jen zvedat ruku. Po osmašedesátém roce zůstali komunisty ti méně šikovní, kterým dělalo děsně dobře, že o nás mohou rozhodovat.

 

Myslím, že kdybyste tenkrát podlehl…

…tak by mi to asi Jirka neodpustil. Máte pravdu. Jenže já jsem to nedělal kvůli němu, ale kvůli sobě. I když dneska už je každýmu jedno, čím kdo byl. Moje žena si zničila páteř, když pracovala na pletacím stroji, aby uživila rodinu, a já si někdy říkám, jestli jsem to neměl tenkrát přece jen podepsat a postarat se o ně sám. Když to ale řeknu doma, dozvím se, že jsem se zachoval správně. To je jenom taková úvaha, co by, kdyby, protože člověk musí na určitou skutečnost nějak reagovat.

 

Hodně jste toho natočil o vězení a lágrech. Představoval jste si, jak byste tam sám obstál?

Když jsem točil čtyřdílný film PŘÍTELKYNĚ Z DOMU SMUTKU, svěřil jsem se paní Kantůrkové, že bych nejspíš u výslechu všechno řekl a ona povídala: „Hele, já vás moc neznám, ale jak jsem vás poznala, tak si myslím, že ne. To byste se divil.“ Můj strýček, kterého hned na začátku války zavřeli za členství v Obraně národa, říkal: „První výslech, je sranda, ale když tě nesou na nosítkách k druhému, a už víš, jak to bolí, to je jiný kafe.“

 

V roce 1969 jste popudil proti sobě vrchnost filmem PASŤÁK.

PASŤÁK byla už jen poslední kapka. Hlavním mým proviněním bylo, že jsem byl ‚foglarovský‘ režisér. Každopádně jsem byl v období let 1969 až 1973 prakticky bez práce. Oni neřekli: „Přijďte za pět let.“ Nechali mě psát a nic neschvalovali. A samozřejmě ani neplatili. Jejich záminky byly směšný. Třeba mi vytýkali, že je tam scéna, kde stojí děti ve frontě na maso. Konzultoval jsem s Evaldem Schormem, že dám výpověď a on říkal: „Kmocháčku, ONI tě musejí vyhodit. Když budeš zametat silnice, jak to budeš dělat? Poctivě, jak jsi zvyklej a tím jim budeš pomáhat. Ať tě vyhodí ONI.“ Tak jsem se toho držel.

 

Jak jste se dostal k první práci po zákazu?

Napřed mi nabídli titul MUŽ Z LONDÝNA (1974). Hlavní roli v něm hrál Sovák a vedení film zařadilo do nejnižší kategorie, což Jirku strašně rozčílilo. Jenže pak ho koupili Sověti, naši ho okamžitě přeřadili do vyšší kategorie a mně bylo oznámeno, že dostanu ještě jednu šanci. Říkalo se tomu ‚odpustkový‘ film. Ten můj se jmenoval TAK LÁSKA ZAČÍNÁ a jednu povídku do něj napsal Zdeněk Mahler, pro něhož to byl taky ‚odpustkový‘ film. Mimochodem ve své první roli se tam objevil tehdy ještě student Gymnázia Jana Nerudy Martin Stropnický. Na tom filmu nebylo nic politickýho. Pojednával o prvních láskách učňů z ČKD. Soudruzi mylně předpokládali, že „famák“ pohrdá dělnickou třídou, takže ať si o ní za trest něco natočí. Já jsem byl ale chudej kluk z Libně. Táta mi umřel ve dvanácti a máma prodávala v trafice, takže jsem věděl, co je život. No a pak mi jednou za dva roky povolili milostivě něco natočit a mezitím jsem se začal trošku chytat v televizi.

 

Čím jste tam začal?

ZVLÁŠTNÍM PŘÍPADEM (1970) podle detektivní povídky Hany Proškové. Do role kriminalisty jsem obsadil svého pana profesora Radovana Lukavského, malíře Horáce jsem svěřil panu Kemrovi. V té době ale byl vedoucím literárně-dramatického oddělení profesor Antonín Dvořák, velký komunista, a ten řekl, že Kemr v tom hrát nesmí. „Dejte mi to prosím vás písemně,“ povídám. „Proč písemně?“ podivil se. „Protože pan Kemr už ví, že v tom bude hrát a já musím nějak doložit, že to není můj nápad, ale váš.“ - „Jak to, že už o tom ví,“ rozčílil se Dvořák. „Musím se přece napřed herce zeptat, jestli je v tom vůbec ochoten účinkovat, abych vám mohl říct, koho chci,“ dělal jsem blbýho. On se zamyslel a pak řekl: „Dobře, tak ať v tom hraje,“ nechal mě natočit jeden díl a zbývající čtyři škrtl, takže to bylo pro mě Pyrhovo vítězství.

 

Úlitbou byla PARTA HIC. Proč jste ji vůbec vzal?

To je složitější. Původní námět sliboval, že by to mohla být satira. Jeden ministr řekne druhýmu: „My máme tolik mlíka, že nevíme, co s ním,“ a druhýho napadne: „Co kdybychom vyhlásili, že by ho měli pít horníci?“ Toho se chytnou úředníci a udělají z nápadu celostátní akci. Jenže z námětu postupně zůstalo neslaný nemastný torzo, který jsem odmítl dělat. „Jestli to neuděláš, v životě už nic nenatočíš,“ vyhrožovali mi. A protože jsem měl za sebou skoro pětiletou pauzu, tak jsem přesvědčil komiky Vláďu Menšíka, Josefa Dvořáka, Petra Nárožného a Josefa Kemra, aby do toho šli a pokusil jsem se z toho udělat aspoň srandu.

 

Je těžké si úlitbu před sebou zdůvodnit?

V deníku polského režiséra Andrzeje Wajdy, jehož jsem obdivoval za POPEL A DÉMANT, jsem se dočetl, že když máte tenhle problém – který potkával všechny tvůrce v socialistických zemích -, měla by v tom filmu být aspoň jedna scéna, kvůli který jste ho natočil. A já tam takovou scénu mám, kdy Petr Nárožný jako kouzelník probodává meči bednu, v níž je schovaný Václav Babka. A představte si tu absurditu - nikdy jsem nenatočil úspěšnější film, protože ho vidělo přes milion diváků.

 

Pětačtyřicetidílný seriál ZDIVOČELÁ ZEMĚ byl také úspěšný. Odkdy jste nad ním přemýšleli?


ZDIVOČELOU ZEMI jsme s Jirkou Stránským připravovali v roce 1971 jako celovečerní film, což už ale neprošlo. Po roce 1990 jsme ho tedy nabídli televizi, měl mít šest dílů a vědělo se, že ho má produkovat Přemysl Pražský. Ten pak za mnou přišel a postěžoval si, že na to v televizi nemají prachy. Brzy poté jsem potkal na schodech v Kavčích horách generálního ředitele Iva Mathého a povídám: „Nám se to asi do šesti dílů nevejde,“ a on odpověděl: „To nevadí, pište dál.“ – „Ale Pražský mně říkal, že na to nejsou peníze,“ a on dodal: „Toho si nevšímejte, to není vaše věc.“ Když to řekl Mathé, tak jsem věděl, že se na to můžu spolehnout. A taky jo.

 

Proč jste nechali nakonec Maděru umřít?

To já jsem ho nechal umřít. Jirka nechtěl. Byl to boj.

 

Jiří Stránský to vztáhl na sebe?

Ovšem. Dlouho jsem ho na to připravoval. Museli jsme to nějak uzavřít, a taky už nešlo natahovat stáří čtrnácti nebo patnácti herců, jejichž masky byly šíleně drahý. Vymyslel jsem tedy antický konec. Jirka se kroutil jako had, ale dneska by to asi nepřiznal a tvrdil by, že s tím souhlasil.

 

Režie je namáhavá profese. Máte fyzicky na to ještě něco vytvořit?

To právě nevím. S Jirkou píšeme devatenáct let o Blanických rytířích, kteří se probudí do let 1988 až 1996. Tím bychom se mohli víceméně vyjádřit k současnému dění, protože od roku 1990 zůstává politika v podstatě podobná a je protipólem chlapů ze středověku, který něco prostě nechápou. Třeba, že se tady krade a nikomu se za to nic nestane. Snad si ten sen ještě splníme.

 

Hynek Bočan (29. 4. 1938 v Praze)

Po absolvování režie na FAMU (1961) odešel pracovat do Barrandovských ateliérů, kde působil zpočátku jako asistent a pomocný režisér. Samostatné filmy a TV: NIKDO SE NEBUDE SMÁT, ČEST A SLÁVA, SOUKROMÁ VICHŘICE, TÁBOR ČERNÉHO DELFÍNA, ZÁHADA HLAVOLAMU, PASŤÁK, SVATEBNÍ CESTA DO JILJÍ, S ČERTY NEJSOU ŽERTY, SLAVNÉ HISTORKY ZBOJNICKÉ, O ZVÍŘATECH A LIDECH, HOTEL HERBICH, PŘÍTELKYNĚ Z DOMU SMUTKU, BUMERANG, ZDIVOČELÁ ZEMĚ, NEMOCNICE NA KRAJI MĚSTA PO DVACETI LETECH, PIKNIK atd. Za film NIKDO SE NEBUDE SMÁT obdržel Velkou cenu Mannheimu na Filmovém týdnu (1965) a Cenu mladé kritiky na Dnech krátkého filmu v Oberhausenu (1966). Za snímek ČEST A SLÁVA (1968) získal na MFF v Benátkách Passinettiho cenu italské filmové kritiky. V roce 2013 získal Cenu Josefa Škvoreckého za čtyři řady seriálu ZDIVOČELÁ ZEMĚ.

(vyšlo v Xantypě)

 

 

 

18. CHTĚL JSEM ZŮSTAT V EMIGRACI

 

Milan Kňažko neměl v životě nic zadarmo a místy se prodíral i „ťažko“. Ale člověk jeho ražení takovým myšlenkám nepodléhá.

 

 

 

Narodil jste se těsně po válce v Horních Plachtincích. Znamená to, že existují i Dolní?

 

Ano. V Dolní Plachtincích se narodili herci Kvietik a Filčík, Střední jsou rodištěm dalšího bývalého významného herce Pántika a z Horních pocházím já. Vše je v okruhu pěti kilometrů.

 

Když vám byly čtyři roky, přestěhovali jste se do Bratislavy. Tam se ale váš život poněkud zašmodrchal…

 

Už v létě 1950 k nám přišli nějací lidé, otce odvedli a obvinili ho z rozvracení republiky a spolupráce s americkou rozvědkou, což bylo absurdní a vykonstruované. Byl jsem přitom, když ho odsoudili na třináct a půl roku. Propustili ho v roce 1957. Zásadním způsobem to změnilo můj život. Ztratil jsem i mámu, protože od rána do noci vydělávala, aby nás, tři kluky, uživila. Rychle jsem pochopil, že se musím postarat o sebe sám.

 

Matka se časem rozvedla a přivedla vám nevlastního otce…

 

Byl horníkem a říkal jsem mu tati. Když se vrátil můj otec z vězení, vlastně jsem ho neznal.

 

Už na průmyslovce jste navštěvoval různé divadelní kroužky, ale na VŠMU vás napoprvé nevzali. Kvůli otci?

 

Ne, oznámili mi, že mám nemocný hlas. Tak jsem šel dělat kulisáka do Slovenského národního divadla, abych něco od těch mistrů odkoukal. Přes den jsem makal a po představení jsme vymetali noční podniky. Jednou jsem přišel na představení trochu opilý a šéf mi snížil už tak nízký plat. Dal jsem výpověď a čtyři měsíce jsem pracoval v dolech, kde se dalo vydělat několikanásobně víc. Na střední škole jsem strávil dvoje prázdniny jako horník, takže to pro mě nebyl problém. Na námahu jsem byl zvyklý ze sportu.

 

Jak jste léčil hlas?

 

Chodil jsem na inhalace a pil teplou vincentku. Až do třetího ročníku jsem musel podepisovat u doktora revers, že studuji na vlastní nebezpečí.

 

Proč jste odcestoval v roce 1968 do Francie?

 

Hlavním důvodem mého odchodu byla okupace. Začal jsem brigádou, kterou jsem si zařizoval přes studentskou organizaci, a když poskytla francouzská vláda československým studentům, kteří se nacházeli na jejím území, stipendium, tak jsem se o něj ucházel.

 

Bylo ve vašem oboru?

 

Rok předtím, v šedesátém sedmém roce, jsme se zúčastnili studentského divadelního festivalu v Nancy a dokonce jsme tam jednu kategorii vyhráli. A protože jsem věděl, že je tam mezinárodní divadelní akademie Cuiferd, kde se dá studovat formou stáže, tak jsem o ni začal usilovat. Současně jsem se na univerzitě v Nancy učil jazyk, protože jsem neuměl francouzsky.

 

Nedělalo vám problém vklouznout do francouzského divadelnictví?

 

Zpočátku to problém byl, protože jsem nerozuměl. Ale za pár měsíců se to zlepšilo, za rok to bylo velmi dobré a za dva roky už jsem se tam cítil jako doma. 

 

Z Francie jste si přivezl i druhou manželku…

 

Když sem za mnou Michéle přijela, ještě jsme nebyli manželé. Vzali jsme se až později. Znali jsme se z akademie v Nancy a oficiálně jsme spolu byli pět let. Naučila se celkem slušně slovensky, ale bylo to tu pro ni obtížné, nezvykla si a vrátila se.

 

Co tady dělala?

 

Přestože vystudovala na Sorboně francouzštinu a pedagogiku, nemohla u nás vyučovat, protože by si musela udělat zkoušky z marxismu-leninismu a socialistické pedagogiky, a to striktně odmítla. Pracovala tedy v agentuře, kde se překládala literární díla. Zpočátku to vypadalo slibně, oslovila celý frankofonní svět a začaly jí chodit desítky knih, takže museli přijmout ještě pomocnou sílu. Časem se ale zjistilo, že se ty knihy vlastně překládat nemohou, pomocnici propustili a ona neměla, co dělat. Když si postěžovala řediteli, povídal: „Nemusíte dělat nic, buďte v práci a čtěte si,“ ale to odmítla a zabalila to.

 

Nikdy jste nechtěl emigrovat?

 

Odcházel jsem odtud v září 1968, a jakmile jsem získal ve Francii stipendium, tak jsem se v listopadu vrátil, abych doma legalizoval svůj pobyt venku, a tehdy jsem se dozvěděl, že už nemám bratry. Jeden byl v Austrálii a druhý v Kanadě. Rodiče se pochopitelně báli, že se ani já nevrátím, ale já si legalizoval i následující rok, kdy si mě akademie v Nancy oficiálně vyžádala přes ministerstvo školství v rámci reciproční výměny.

 

V té době jste si sem odskočil natočit film Ring volný…

 

Který byl pro mě osudový, protože jsem díky němu dostal na festivalu Zlatá Praha cenu za nejlepší herecký výkon. A teď jsme u odpovědi na vaši předešlou otázku: Chtěl jsem zůstat venku. S Michéle jsme se kvůli tomu přestěhovali do Paříže, kde jsem zkoušel různé kontakty, v jedné inscenaci jsem se seznámil i se Simone Signoretovou a v květnu 1970 jsem získal roční angažmá v Paříži v Théâtre National Populaire. Jenže mi napsal otec, že se mámě daří zle a režisér Pavlovič mi poslal dopis, že Ring volný má úspěch a že mě čeká velká kariéra. Tak jsem se vrátil.

 

Francouzština vám zůstala dodnes?

 

Když jsem se před deseti lety vracel z politiky k herectví, tak první věc, kterou jsem dělal, byl ve francouzštině Maupassantův Miláček. Francouzština je vlastně můj třetí profesní jazyk. Po slovenštině a češtině.

 

Týdeník Televize 2016

 

  

 

19. UŽ SE NIKAM NEŽENU

 

Janem Hrušínským jsme se sešli v jeho pracovně v Divadle Na Jezerce a povídali si mimo jiné o tom, jak je důležité odpočívat.

 

 

 

Na zdi vám visí fotka Beatles. Hrál jste si jejich písničky?

 

Když mi bylo patnáct, založili jsme s Vlastíkem Zavřelem kapelu. On hrál na bicí a já – kvůli Paulovi McCartneymu – na basovku.

 

Kdo byl John Lennon?

 

Lennonů se u nás vystřídalo hodně, třeba Michal Ditrich, pozdější člen Abraxas. Nejdál jsme to dotáhli do sokolovny v Plané nad Lužnicí. Hodně času jsme trávili u Zavřelů ve sklepě. Chtěli jsme zkoušet i u nás, ale když jsem zapnul zesilovač a zahrál na basu první tři riffy, byla to taková síla, že prasklo okno, takže jsme okamžitě letěli.

 

Dodnes máte rád Beatles?

 

Minulý týden jsem koukal na přenos z Londýna, kde se na premiéře filmu The Beatles: Eight Days a Week – The Touring Years sešlo na Leicester Square snad deset tisíc lidí. Dorazili i Paul McCartney, Ringo Starr, Olivia Harrison, Yoko Ono, Madonna. Druhý den jsme jeli do Budějovic, všude hlásili, jak ve světových městech praskají kina ve švech a nás tam bylo v Cinestaru pět!

 

Viděl jste někdy svého oblíbence Paula na pódiu?

 

V posledních deseti letech jsem byl na mnoha jeho i Ringových koncertech. S Miluškou jsme za nimi jezdili po celém světě. Ohromně mě fascinuje životní klid a nadhled, který z nich sálá. Včetně jejich filozofie Peace and Love (mír a láska).

 

Jak je možné, že písničky Beatles žijí dodnes?

 

Jsou pozitivní. Přestože měli Beatles nakročeno i k experimentům, jejich síla byla vždycky v melodii a inteligentním textu, kde nebylo místo pro oplzlé vulgárnosti ani zoufalé výkřiky do tmy, které berou lidem chuť žít. Vždycky naopak dávali člověku sílu k tomu, aby s úsměvem vstával do nového dne.

 

Jak jste sháněl jejich desky?

 

Chodili jsme na burzy, které vždycky jednou za čas rozehnala policie, a tudíž se různě stěhovaly. Měl jsem kompletní Beatles, Zeppelíny, Stouny, Floydy. Jednou v Krčském lese – shodou okolností v den, kdy Jaruzelski vjel v Polsku s tanky do ulic -, byla mlha a úderem desáté hodiny se z ní vynořili policajti s vlčáky. Komu se nepodařilo utéct, tomu všechno, co si tam přinesl nebo koupil, ukradli. Moje desky taky.

 

Jak jsem si všiml, hodně cestujete.

 

V poslední době dokonce intenzivněji než předtím.

 

Vaše dcera Bára nyní žije ve Filadelfii?

 

Už druhý rok tam studuje grafický design, kterým se zabývala i u nás v divadle. Samozřejmě bych byl nerad, kdyby tam zůstala, ale současně bych jí přál, aby získala v Americe nějakou zajímavou příležitost a využila ji. Náš Nikola, syn Milušky z prvního manželství, žije už dlouho v australském Perthu, kde máme vnuka. Nad naší rodinou slunce nezapadá. Jeden potomek je v Americe, druhý v Austrálii a my jsme, co do časových pásem, na půli cesty.

 

Dcera Kristýna ale zůstala v Praze…

 

Kristýna účinkuje v Národním divadle ve Sluhovi dvou pánů, který v prosinci skončí, a Na Jezerce hraje v pěti inscenacích.

 

Ale zpět k Austrálii. Byli jste se tam podívat?
Až letos v lednu. Loni jsem prodělal nepříjemnou zdravotní patálii. Při té příležitosti jsem si uvědomil, jak je život krátký a jak nevíte dne ani hodiny, kdy z něj můžete zmizet. Tak jsem si řekl, že by bylo dobré, udělat si víc času na rodinu a na sebe a občas si oddychnout. Do té doby jsem trávil v divadle dvanáct i více hodin, ale tělo si řeklo, že bych měl zvolnit.

 

Domluvíte se v cizině?

 

Koupil jsem si pro iPad dva filmy - Forrest Gump a Kmotr -, na kterých se znova učím anglicky. Na obrazovce běží děj a s ním anglické i české titulky. Každou větu lze vrátit zpátky, kolikrát chcete. Film je rozdělený na šedesát sedmdesát kapitol a ke každé jsou cvičení. Je to ohromně zábavné. Navíc lépe pochopíte hraní amerických herců, takže o to víc teď obdivuju Hankse, Al Pacina, Branda a další.

 

Děláte jazykové pokroky?

 

Když jdu do kina na anglicky mluvený film, víc z něj chytám. Některé pasáže umím zpaměti, takže vám je můžu odříkat (což činí). Anglicky se učím celý život, akorát jsem se za totality vymlouval na to, že to nemá smysl. Teď to smysl má, jen nemám čas. Ale musím si ho udělat, poněvadž si nechci připadat, jako blbec.

 

Všiml jsem si, že na svých cestách fotografujete.
Postupně se k tomu vracím. Před revolucí jsem měl období, kdy mě to v divadle moc netěšilo, tak jsem fotil, měl jsem několik výstav a dokonce mi vyšla knížka divadelních fotek (nechá mi jí listovat). Tady mám na zdi fotku Dalajlámy z devadesátého roku, když měl přednášku v Realistickém divadle, tohle je režisér Jan Grossman (ukazuje na zdi o kus dál), se kterým jsem byl v Divadle Na zábradlí, tady Leoš Suchařípa. Teď jsme vrátili z Řecka, kam jsem si vzal kompakt, ale utopil jsem ho v moři. Převrátila se s námi loďka, a foťák byl v tahu. Tak jsem si nedávno koupil digitální zrcadlovku, a učím se s ní asi týden zacházet.

 

Fotografování je krásný koníček.

 

Pokud se jím nemusíte živit, tak vám poskytuje tvůrčí svobodu. Ve fotografii jsou dveře fantazie otevřené pro každého, kdo do nich chce vstoupit. Je to bezvadná zábava. Navíc tím, že žijeme ve světě internetu, tak něco vyfotím v Austrálii a o vteřinu později si to prohlíží dcera ve Filadelfii, což je pro nás, kdo jsme začínali ve fotokomorách s černobílým filmem, neuvěřitelné. Jsem svobodný i tím, že nemám žádné ambice, chci jen udělat pěknou fotku a mít z ní radost.

 

A v divadle?

 

Také tam jsem dospěl k podobnému zjištění. Úplně jsem ztratil hereckou ctižádost, zahrát si tohle, nebo dostat se tam a tam. Jenom chci, aby naše divadlo bavilo jak ty, kteří tu hrají, tak ty, kteří se na něj koukají. Je osvobozující, když se nikam nemusíte hrnout. Ne, že bych na to kašlal, jen nemám potřebu něčeho víc dosáhnout. Hodně mi otevřela oči nemoc, kdy jsem byl dvanáct dní v umělém spánku, a doktoři už mojí rodině nedávali žádnou naději. Podruhé jsem se narodil.

 

Vyšlo v TINĚ 2016

 


 

 

20. VENKOV MĚ BAVÍ

 

Roman Skamene je malý vzrůstem, ale nepřehlédnutelný. Mám ho rád, protože je milý a dobrosrdečný. Nikdy mě nezklamal.

 

 

 

Tvůj tatínek byl hajný, bydleli jste v hájovně?

 

Bydleli jsme v domku na konci města. Uvnitř byly samý parohy. Naučil jsem se tam jezdit na kole. Na pánským, takže jsem musel šlapat pod štanglí.

 

Jak ses učil?
Blbě. Na základce jsem měl trojky. A už v první třídě jsem dostal poznámku: „Žák kouřil.“ Táta mě doma donutil, abych si zapálil a šlukoval. Abych měl špatnou zkušenost. Vykouřil jsem asi půlku, on tu zbylou vyhodil z okna do zahrady a řekl, ať se jdu vydejchat. Tak jsem oběhl barák, to cigáro jsem dokouřil a dostal jsem vejprask.

 

Nikdy jsi nezkoušel přestat?

 

Mockrát. Před sedmi lety jsem měl infarkt a hned druhej den, kdy už jsem se mohl posadit, jsem řekl lapiduchovi, ať mě naloží na vozejk, odveze na záchod, a tam jsem si zapálil. Doktorka ze mě ucejtila kouř a strašně mě seřvala.

 

Nechtěl jsi být, jako otec, hajným?

 

Protivilo se mi střílení a bylo mně líto zvířat. Jsem citlivka. Když jsme měli chatu v Planý nad Lužnicí, měl táta ve skříni pušky, všude se válely patrony a mě nikdy nenapadlo to aspoň zkusit. I když nebyl doma. Jediný okamžik, kdy jsem střílel – slepými patronami – bylo při natáčení filmu Tankový prapor.

 

Jak ses dostal k herectví?

 

Máma pořád hledala v novinách konkurzy, a zjistila, že hledají kluka na hlavní roli do filmu Útěk. Hrál jsem v něm žáka druhý třídy, a přitom mi bylo třináct. Asi proto, že jsem vypadal dětsky, ale byl jsem rozumnější, mi tu roli dali.

 

V patnácti si tě vybral Hynek Bočan jako Červenáčka do seriálu Záhada hlavolamu, který tě proslavil.

 

Ještě větší úspěch měl Princ a chuďas. To jsem byl možná slavnější než Gott. Chodilo mi tři sta dopisů denně!

 

Kdo ti psal?

 

Děti. Udělal jsem hloupost, že jsem v rozhovoru prozradil svoji adresu a telefonní číslo a ten telefon pak zvonil ve dne v noci a já ho nemohl vypnout, protože mně měli volat z Barrandova.

 

Jak jsi poznal svoji nynější manželku Renatu?

 

V Planý nad Lužnicí, kam jsme jezdili na víkendy a na prázdniny a ona tam bývala s rodiči na letním bytě. Bylo mi tehdy osmnáct. Renata byla krásná.

 

Přesto ses dlouho neženil.

 

Až jsem nakonec musel, protože jsme čekali dítě.

 

Dnes už máš dvě vnučky. Umíš se o ně postarat?

 

Všechno je s nimi nádherný, ale vydržím to tak hodinku. S tou starší už se dá komunikovat, ale mladší jenom leze a kničí. Člověk se otočí, ona někam uteče, je to o nervy.

 

Prý už bydlíte jenom na chalupě?

 

Moje žena šla loni na jaře do důchodu a pak se sem definitivně přestěhovala.

 

Co tam přes den děláš?

 

V půl sedmý vstanu, vyženu psa ven, udělám mu žrádlo, připravím snídani, dám si kafe a cigárko a do devíti něco luštím a koukám na zprávy. Pohodička. Jenomže na chalupě je pořád co dělat. Teď třeba novou střechu.

 

Naštěstí jsi manuálně zručný…

 

Spíš rád něco vymejšlím, abych si ulehčil život.

 

Nesnižuj to. Sám jsi třeba vykopal osmnáctimetrovou studnu…

 

Moje žena byla tenkrát v rizikovým těhotenství, tak jsem ji usadil vedle tý díry a červeným a zelným tlačítkem ovládala elektrickej vrátek, na kterým visel velkej kýbl. Vymyslel jsem soustavu táhel, takže když kýbl vyjel nahoru, Renata lehce zatáhla za šňůrku, kýbl se zhoupnul a sám se vyklopil do kolečka.

 

Šikula. Jak jsi z té díry vylézal?

 

V tom kýblu. Jednou vypnuli elektriku a já tam dřepěl a nemohl jsem nahoru. Vždycky když jsem dole podkopával skruže, stál jsem radši uprostřed, protože se celej ten masiv pohnul a než si zase sedl, šíleně to hučelo. A pak jednou přijel kamarád, že mi pomůže, já ho spustil dolů a on najednou křičel: „Voda.“ Rok a půl kopu a on přijede na chvilku a slízne smetanu.

 

Někde jsem četl, že budeš chovat kozy.

 

Spíš chci mít králíky a slepice. Kvůli vajíčkům. V Planý nad Lužnicí jsme měli ochočenou srnku. Táta ji našel malinkou, její máma umřela, tak ji přitáhl domů. Měli jsme ji dlouho.

 

Jak tak koukám, na venkově tě to baví?

 

Po těch anabázích, kterými jsem prošel, se vracím k venkovskýmu životu. Kdybych měl větší zahradu, určitě bych si pořídil koně. A ovečky.

 

Všechny průšvihy už jsou za tebou?

 

Ze všech dluhů a malérů jsem se dostal. Všechno jsem splatil. Už je to za námi. Na venkově prožíváme úplně jinej život. Tuhle, když jsem přijel z představení, jsem chtěl přespat v Praze a půl hodiny jsem hledal místo na zaparkování. Akorát jsem se naštval.

 

Hraješ v seriálu Modrý kód. Máš v něm hodně práce?

 

Jo. A krásnou roli. Lapiducha. Je to taková děvečka pro všechno. Přinese, donese, opraví. Dobrá duše nemocnice.

 

A jak to máš s alkoholem?

 

I s tím to mám vyřešený. Jednou za čtvrt roku se napiju, ale jinak ne. Vidíš, že jsem si dal kolu.

 


Vyšlo v TINĚ 20/2017

 

 

21. RETRO: Dávám tomu všechno (kameraman Jiří Lebeda)

Patřil (a patří) mezi naše nejvýznamnější kameramany, a tudíž si ho vybírali ke spolupráci naši nejvýznamnější režiséři.

 


Hned po FAMU nastoupil Jiří do televize a jeho prvním významným spolupracovníkem se stal režisér Paukert. „Ivo byl stoprocentní řemeslník, vyjadřoval se jednoznačně, každý věděl přesně, co má dělat,“ charakterizoval ho. Jiří se u něho stal brzo hlavním kameramanem. „Nejvíc mě proslavilo Páté album Supraphonu (1965), které jsme dělali v duchu černobílého pop artu. To bylo tehdy nevídané,“ vzpomínal. K Jánu Roháčovi ho doporučil režisér Eduard Sedlář. „Začínal jsem u něj Hovory H a Návštěvními dny Semaforu. Písničky do nich se předtáčely a na každou jsme vymýšleli nějaký fór. Klíčovalo se, používal se negativní obraz, protisvětlo, rychlé střihy. Jeden díl dokonce začínal tím, že Šimek přišel na jeviště a prohlásil: ‚Vážení televizní diváci, vypněte si na pět minut televizor, režisér Roháč s kameramanem Lebedou budou experimentovat.‘“ Ján Roháč by nevzal nic, k čemu by nedodal svůj ‚generální nápad‘ – fígl, jímž by věc ozvláštnil. „Když vznikaly pořady Karel Gott ve Slaném, jezdil do Prahy i Milan Lasica a společně jsme vymýšleli čísla, protože Roháč nechtěl, aby Gott jen přišel a odzpíval píseň. Byl natolik chytrý, že pokud tvořil humorný zábavný pořad, zavolal Lasicovi, jestliže chtěl humor s poezií, přizval Horníčka, a když šlo pouze o poezii, požádal o výpomoc Suchého. A protože Lasica nesměl být uveden v titulcích, platil ho ze svého. Byl velkorysý grand, ale vyplatilo se mu to. Základem všeho byla vždycky kvalita. Honoráře nebyly rozhodující. Pokud jste něco udělal špatně, další šanci už jste nedostal.“
Neuvěřitelně vznikl nápad na slavné Silvestry s Vladimírem Menšíkem. „Jednou večer mi Roháč zavolal a ptal se: ‚Viděl jste dneska ve zprávách, jak umělci podepisovali v Divadle hudby papír proti chartě?‘ – ‚Viděl,‘ povídám. ‚A napadlo vás něco?‘ – ‚Ne.‘ – ‚Mě jo. Když byl střih do sálu, tak jsem si všiml, že je tam co člověk, to osobnost. A ty se pak vždycky jen zvedly a šly se k pódiu podepsat. Tak jsem si řekl, že vyrobíme program, kde budou účinkující v hledišti, odkud přijdou na jeviště, předvedou své číslo a půjdou si zase sednout.‘ Z toho vznikl nápad, posadit na Silvestra umělce do publika. Pak zavolal Roháč Dietlovi, společně přišli na Menšíka a začali vymýšlet čísla.“ K natáčení skvělého seriálu Byli jednou dva písaři napsal Dietl jen základ. „Horníček se nikdy nic neučil, Sovák jenom první týden. Pak to fungovalo tak, že když přijeli, napřed si přečetli, o co jde, a potom začali spatra mluvit.“
Jiří Lebeda pracuje jako hlavní kameraman dodnes. „Nikdy jsem si nepomyslel, že se kluk z Kojic dostane ke spolupráci s takovými osobnostmi. Nikdy jsem nic nepodcenil. I když se některé věci nepodařily tak, jak jsme si představovali, vždycky jsem tomu dal všechno,“ dodal s úsměvem.

Kdo je Jiří Lebeda?
+ Významný kameraman, narozený 31. 12. 1937 v Kojicích
+ Hned po FAMUnastoupil do ČST, od roku 1965 je hlavní kameraman
+ „Dvorní kameraman režiséra Roháče“, dělal i s Ivo Paukertem, Jaromírem Vaštou (Vysílá studio A, Píseň pro Rudolfa III., Dva z jednoho města), Františkem Polákem (Šance), Zd. Podskalským, Pavlem Hášou (Televarieté – dělal všechny díly, až na jeden)
+ S režisérem Františkem Filipem spolupracoval od svatořečení Anežky České. Potkali se i při přenosech z návštěv papežů, na inscenaci Noc pastýřů, při pořadech Hany Zagorové Když nemůžu spát a seriálu Rozpaky kuchaře Svatopluka

 

Vyšlo v Týdeníku Televize 35/ 2016


 

22. RETRO: Olympijské manželství (Dana a Emil ZÁTOPKOVI)

Oba se narodili ve stejný den. On byl zvolen českým Atletem století a také ona se umístila v první desítce.

 

Emil se vyznamenal už těsně po válce na závodech spojeneckých armád v Berlíně, když v běhu na pět kilometrů předběhl všechny startující - až na jednoho - o celé kolo. Zanedlouho znal jeho jméno každý. Jenže on byl především voják a jeho nadřízení mu to ve sportu příliš neulehčovali. Dokonce mu zakazovali trénovat. Když kvůli tomu přišel o světový rekord, dostal od generála Reicina povolení se tři neděle připravovat. A pak vyšel rozkaz o „udělení volna nadporučíku Zátopkovi k překonání světového rekordu“. Naštěstí ho splnil a ostravští horníci tak mohli sfárat na jeho počest na mimořádnou směnu. Současně si mi postěžoval, jak ho třeba štvaly podrazy během atletického klání v Moskvě s výběrem SSSR, kdy pořadatelé na poslední chvíli nezařadili disciplíny, v nichž bychom je mohli porazit. Odůvodnili to tím, že je zima a závodníci by se mohli nastydnout! Velkým zklamáním pro něj byla olympiáda v Melbourne (1956). „Těsně před ní přišlo do módy posilování, tak jsem si posadil Danu na ramena a běhal s ní po lese. Jenže mě začala bolet kýla a měsíc před OH jsem musel pod kudlu.“ Tréninkový výpadek už nedohnal a skončil šestý. Po napadení Československa spojeneckými vojsky v roce 1968 řekl Emil do rádia, že ve starém Řecku během olympiád ustalo řinčení zbraní, a že by podle sportovní etiky neměli Rusové v Mexiku startovat. Za dva dny byl z armády propuštěn a dál se směl živit jen manuální prací. Později se do tělovýchovy vrátil.
Dana hrála zpočátku házenou. Na vysoké škole se ale skamarádila s oštěpařkou Soňou, která ji vzala na závody, a protože se na oštěp přihlásila sama, přemluvila Danu, ať ji následuje, jinak, že závody zruší. Dana, která do té doby oštěpem neházela, souhlasila a - porazila ji. Za měsíc už vyhrála mistrovství republiky. „Když jsem přijela domů,“ vyprávěla, „dostala jsem vyhubováno, protože se rodiče těšili, že se vdám a já přišla s tímhle.“ S tehdy už slavným Emilem se seznámila na mítinku, na němž překonal světový rekord, a jí se povedlo totéž. Vrcholem kariéry obou se staly olympijské hry v Helsinkách (1952), kde Emil vyhrál všechny své tři disciplíny a Dana oštěp. Když jsem se jí ptal, jestli si ho schovala na památku, přinesla z kuchyně smeták, jehož „násada“ ji tenkrát na olympiádě tak proslavila.
Když přišla řeč na doping, přiznal se Emil, že ho, jako Baťův chemik, sám vyzkoušel. „Ve škole jsme užívali benzedrin, abychom při šprtání neusnuli, tak jsem si ho vzal před závody na Strahově. První dvě kola jsem běžel jako zajíc, ale pak mi nohy ztěžkly a doběhl jsem až pátý. Už jsem to nikdy nezopakoval,“ dušoval se. Pak se mi ještě pochlubil úsměvnou příhodou. Na Mistrovství spojeneckých armád se mu dostalo zvláštní pochvaly od manželky velitele anglické posádky: „Jsem sice stará, ale chodím sem každý týden na dostihy. A musím říct, že žádný kůň neběžel tak krásně, jako vy, pane Zátopku.“ A na závěr jeden Emilův citát: „Vítězství je skvělá věc, ale přátelství je lepší.“ 

 

Kdo byli Dana a Emil Zátopkovi?

+ Oba se narodili 19. 9. 1922 (Emil zemřel 21. 11. 2000)
+ Emil byl světovým rekordmanem na 5km, 10km (5x), 20 km a v hodinovce. ME 1950 (1. na 5 i 10km), ME 1954 (3. na 5km, 1. na 10km), OH 1948 (3. na 5km, 1. na 10km), OH 1952 (1. na 5, 10km a maraton). Kariéru ukončil v roce 1958. Největším oceněním je Olympijský řád, posmrtně mu byla udělena medaile Pierra de Coubertina
+ Dana byla světovou rekordmankou v hodu oštěpem. ME 1954 (1.), ME 1958 (1.), OH 1952 (1.), 0H 1960 (2.). Po ukončení kariéry (1962) se stala trenérkou 

Vyšlo v Týdeníku Televize 31/2016

 

 

23. Marko Igonda: CHLAP BY MĚL BÝT CHLAP

Je křtěný Marco (píše se ale s „k“). Jako Polo. A stejně jako on cestuje. Jeho prvním dobrodružstvím byla Amerika.

 

 Jaké bylo, začínat v devatenácti na druhém konci světa?

 

Měl jsem výhodu, že tam žil můj bratranec, který mi nabídl – protože jsem neuměl moc anglicky – že mi najde práci. Našel ji v horách na včelí farmě, asi dvě hodiny autobusem od Seattlu. Můj šéf mě zasvětil do všeho: jak se starat o úly, jak chytat roj, jak prodávat med.  

 

Měl jste v té divočině kamarády?

 

Jerryho a Butche, který mě naučil rozumět dřevu. U stromu o průměru dva metry musíte vědět, kde ho říznout. Potom šéf zemřel a já se staral o chod farmy sám. Jeho žena odjela, mně v šílené zimě došla bomba na plyn, kterým se topilo, tak jsem v noci běhal, abych nezmrzl.

 

Co vás naučil indián Jerry?

 

Přežít. Indiáni tam byli strašně chudí, ale málokdo z nich chtěl pracovat. Přesto byl Jerry úžasně pozitivní, a když se mi něco přihodilo, celá jeho rodina mi pomohla.

 

Po roce jste se vrátil a rozhodl se stát hercem.

 

Ze Slovenska jsem odcházel s tím, že radikálně změním svůj život. Nebyl jsem lidsky vyzrálý, až Amerika mi poskytla ‚vysokou školu života‘. Až tam jsem zjistil, co chci - studovat něco od filmu, který mě bavil.

 

Cítil jste se v cizině osaměle?

 

Mám silné kořeny, ale byl jsem ochotný se jich vzdát. Moje maminka mě k tomu ještě vybízela. „Neboj se,“ říkala. „Jdi žít svůj život a my uděláme všechno pro to, abys to mohl realizovat.“

 

Vaše manželka říká, že máte kolem sebe pomyslnou zeď.

 

Každý herec prohlašuje, že je u něj na prvním místě rodina. V mém životě jsou ovšem situace, kdy dělám na nějaké postavě, a to je pro mě v tu chvíli prvořadé. Trošku se za to stydím, ale taková je realita. Herci správně říkají: „Když hraju, žiju. Všechno ostatní je čekání na to, až budu zase hrát.“ To je styl života.

 

Máte rád historické postavy.

 

Mám rád špínu, těžké, kožené kostýmy, sečné a řezné zbraně i historii. Na druhou stranu, Shakespeara už jsme hráli zleva zprava a analýza jeho textů je pořád stejná. Co nového lze vymyslet? Všechno už tu bylo. Proto jsem skončil s divadlem a čekám na nějaký nový impulz.

 

Nevadí vám, když vás filmový režisér několikrát vrací?

 

Měl jsem možnost točit s Genem Hackmanem (Za nepřátelskou linií). Když přijel, lidi ze štábu se mu omlouvali, že bude muset hodinu čekat, on se jen usmál a povídal: „Žádný problém.“ Když přišel za čtyři hodiny na řadu, vypálil ohromně těžký záběr tak, že mi spadla brada. Pak usedl do helikoptéry a odletěl. To je moje odpověď.

 

Potřebujete s někým sdílet silné zážitky?

 

Samozřejmě. Se svojí ženou a mým hypotetickým bratrem.

 

Řekněte mi něco o něm.

 

Střední škola, Kremnice, neskutečný život. Už ve druhém ročníku nás vyházeli, protože jsme pili, milovali a do toho malovali. Žili jsme na chatě v horách a odtud jsme jezdili studovat.

 

Takhle si představuju všeobjímající bohému.

 

To není všechno. Jemu umírala sestra, jeho otec ji zachránil, mně umírala matka a on zachránil život i mojí matce. To nás v životě tak spojilo, že si dodnes každý den telefonujeme a v Bratislavě si spolu stavíme hausbót, takže teď bifluju látku ke kapitánským zkouškám.

 

Účinkujete v seriálu Prázdniny. Co pro vás znamená volno?

 

Natáčení. V létě potřebuju mít plný diář.

 

Kdy trávíte čas s rodinou?

 

Vždycky se dohodnu s produkcí, Hanka s dcerou za mnou přijedou, ubytují se v hotelu a pak společně jezdíme na kolech. Takhle si je k sobě přitahuju.

 

Už umí vaše dcera Marie Aneta Ella svoje jméno?

 

Jistě. Problém je v tom, že vyžaduje, abychom slavili všechny tři svátky (úsměv). Děti jsou vynalézavé.

 

Jak se u ní projevuje puberta?

 

Třeba ráno, když se oblékáme, tak všechno, co jí dám, aby si vzala na sebe, je špatně. Jsem z toho na prášky.

 

Dabovala už také pár filmů.

 

Hanka jí přeříkala text, protože Maňa ještě neuměla číst, pak jí zmáčkla ruku a ona to řekla. Když jsme se jí ale ptali, jestli by se jí líbilo divadlo, bránila se: „Ne, tam se křičí.“ Ukazuje se ale, že krásně píše. To asi zdědila po mojí matce, která vydala úspěšnou knihu.

 

Jak vaše dcera jí? Děti bývají vybíravé…
S tím nemá problém. Ještě, když žila moje devadesátiletá babička, spávala s ní Maruška v posteli, hladila jí, líbala, nevadilo jí stáří. Za to jsem vděčný. A babička jí vedla k tomu: „To nemůžeš vyhodit, musíš sníst všechno.“

 

Co vám chutná?

 

Mně je to absolutně jedno. Jsem celý život na cestách, takže když mám chvilku čas, udělám si minutku. Nemám s tím problém. Stejně nemám problém s tloustnutím. Nějak se mi vyhýbá. Nechodím ani do posilovny. Cvičím doma.

 

Co a kdy cvičíte?

 

Třeba jógu. Nebo s činkami. Cvičím, když mám pocit, že nejsem psychicky v pohodě. Chlap by měl umět poslouchat svoje tělo. A být chlap.

 

(vyšlo v TINĚ 32/2017)